Text je převzatý, omlouvám se autoru Janu Krumlovi, že jeho identitu neznám, abych jej oslovil k získání souhlasu s uveřejněním. MH.

Pravda je taková:

Jihočeši měli velké štěstí, že následníky mocných Rožmberků se stali právě šlechtici původem z Dolních Franků, kteří se ovšem rychle sžili s českým prostředím. Považuji proto za nutné poslat znovu všechny mýty tradující se o tomto rodu do říše zloby, hloupostí a nesmyslů, kam právem patří. Na našem území působily dvě větve tohoto starobylého rodu Schwarzenbergů - krumlovsko-třeboňská a orlická.

Pravda je taková, že hrabě Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu obdržel od krále českého Ferdinanda III. inkolát čili volně řečeno právo usadit se v Čechách teprve v roce 1654 a první panství Třeboň regulérně zakoupil za „tržní cenu" v roce 1660, tedy čtyřicet let po bitvě na Bílé Hoře. Roku 1670 byl za své služby panovníkovi jeho rod povýšen do stavu říšských knížat.

Hloupost nejvyšší. Schwarzenbergové byli českými vlastenci, podporovali české školství a významně se podíleli na založení Národního muzea i Národního divadla v Praze. Na jejich panstvích s převahou českého obyvatelstva se úřadovalo česky a jejich úředníci včetně Němců museli být bilingvální a ovládat obě zemské řeči - češtinu a němčinu. To se týkalo obou větví krumlovsko-třeboňské i orlické, ze které pochází prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg.

O opaku svědčí mimo jiné na svoji dobu technicky unikátní dílo Schwarzenberský kanál z přelomu 18. a 19. století, které umožnilo rychlé plavení dříví mezi Vltavou a Dunajem. Rovněž na svých panstvích podporovali moderní metody hospodaření v zemědělství a lesnictví, a dali zelenou i průmyslu.

Zasloužili se též o rozvoj železnic. Kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu z hlubocké primogenitury provedl 17. listopadu 1866 slavnostní výkop na zahájení výstavby železniční tratě mezi Českými Budějovicemi a Plzní a zároveň byl významným členem společnosti, která postavila dráhu mezi Vídní a Chebem, a Českými Budějovicemi a Prahou. Jeho vnuk Jan Nepomuk se pro změnu zasloužil o výstavbu místních pošumavských drah.

Na jejich jihočeských schwarzenberských panstvích se nekonaly žádné selské vzpoury. Již na konci 18. století, tedy dávno před působením Karla Marxe neblahé paměti, zřídili Schwarzenbergové penzijní fond pro své zaměstnance. V roce 1893 pak na Hluboké založili mateřskou školku a to nejen pro děti svých zaměstnanců. Provozovali rovněž domovy důchodců pro staré vysloužilé pracovníky, kteří v nich měli veškeré zaopatření. Jejich zaměstnanci, kteří se hrdě nazývali Švarcnberáci, dostávali deputáty jako otop na zimu, vánoční balíčky, které tvořila zvěřina, ryba atd. Dále fasovali oděvy, obuv a mnozí z nich bydleli ve služebních bytech za laciný peníz. „Náš byt tvořilo šest místností na Šteklu, a za to jsme ve čtyřicátých letech minulého století platili měsíční nájem pouhých 56 korun,“ vzpomíná vdova po schwarzenberském podkoním Marie Kabourková.

Talentované děti, a to nejen svých pracovníků, posílali Schwarzenbergové na své náklady na studia.

Jedna z nejhorších komunistických lží. Obě větve rodu - hlubocká primogenitura i orlická sekundogenitura - si zachovaly tvář a jejich členové patřili mezi upřímné a aktivní antinacisty. Poslední hlubocký kníže Adolf dal ve třicátých letech milion korun na výstavbu pohraničního opevnění, za války byl nucen uprchnout do emigrace, žil v USA. Jeho protinacistické smýšlení ocenil též Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta, který prohlásil, že do podpory odboje se Adolf Schwarzenberg zapojil ihned a nacisty z duše nenáviděl.

Ještě dříve na podzim roku 1938 odcestoval do Berlína za říšským vůdcem SS Himlerem, u kterého osobně intervenoval za propuštění svých dvou zaměstnanců, ředitele panství Antonína Nikendeye a jeho řidiče Jana Jílka, které zatklo gestapo po záboru Sudet u Horní Plané. Jeho bratr Jindřich, který se po Adolfově odchodu do emigrace ujal správy majetku, byl za války uvězněn v koncentračním táboře Mauthausen. Na orlickou i hlubockou větev nacisté uvalili nucenou správu.

Ostudu si neudělali ani příslušníci orlické větve, Karel VI. ze Schwarzenbergu, otec současného prezidentského kandidáta, byl tvůrcem prohlášení české šlechty z roku 1938, ve kterém přísahali signatáři ujistili prezidenta Beneše, že českou zemi budou bránit pře Hitlerem až do „hrdel a statků". Jako nadporučík v záloze pak v květnu 1945 velel v Čimelicích na Písecku protinacistickému povstání a v této obci pak byl až do roku 1945 předsedou místního národního výboru. Jeho bratr František a tedy strýc současného Karla bojoval v Praze na barikádách, kde dokonce jako poručík Československé armády převzal kapitulaci německé posádky na Wilsonově (Hlavním) nádraží.

Pravda je jiná než rudé bajky

Někteří nevědomí a rudou slepotou postižení jedinci šíří pohádky o tom, že šlechtici byli zdegenerovaní. Já tedy jenom připomenu, že kníže Adolf Schwarzenberg vystudoval dvě vysoké školy, právnickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1912 a za dob své americké emigrace získal doktorát politických věd na kolumbijské univerzitě, což ocenil i Jan Masaryk. Karel VI. vystudoval historii na vídeňské univerzitě, patřil a stále patří mezi nejvýznamnější české heraldiky.

Když se po osvobození v roce 1945 komunisté pokoušeli zmocnit majetku hlubocké větve na základě tzv. Benešových dekretů o zabavení majetku zrádců, kolaborantů, Němců a Maďarů, tak narazili. Vzhledem k již zmíněným protinacistickým postojům knížete Adolfa, posledního Schwarzenberga na Hluboké, to nebylo možné. Nezbylo tedy, než si vymyslet speciální protiústavní zákon o vyvlastnění hlubockých Schwarzenbergů. Ano, jedná se o protiústavní zákon, protože právní normy musí mít obecnou platnost a nemohou být namířeny proti konkrétním lidem nebo rodinám.

Přitom sami schwarzenberští zaměstnanci posílali na úřady obnovené Československé republiky petice, ve kterých žádali, aby jejich dobře vedený a obhospodařovaný majetek zůstal dosavadním vlastníkům. Tato prohlášení na podporu svých majitelů podepsaly stovky schwarzenberských pracovníků! Tak například zaměstnanci chýnovského velkostatku napsali schwarzenberské závodní radě v Českých Budějovicích. „Dr. Adolf Schwarzenberg prokázal svůj protinacistický postoj nejen slovy nýbrž skutky, a musil před nacisty uprchnout do ciziny. Jeho majetek byl pak jako majetek nepřátel říše zabaven gestapem. Na základě těchto skutečností máme pevně za to, že konfiskace schwarzenberského majetku nepřichází v úvahu.“

O vztahu obyčejných pracovníků k „vrchnosti“ svědčí slova již zmíněné paní Kabourkové. „Byli dobří a lidu přáli.“

Úsměvná je historka ze srpna roku 1945, kdy přijel chýnovské „napravit“ jakýsi komunista Víšek z Tábora, který se je snažil přesvědčit, aby statek změnili na kolchoz podle sovětského vzoru. Neuspěl, a byl ze statku slušně, ale velmi rázně vykázán. Zmohl se jen na ubohou výhrůžku, „abyste později nelitovali…“

Komunisté, kteří v rámci parlamentní rozpravy při projednávání zákona Lex Schwarzenberg v červenci 1947 vykládali cosi o útlaku prostého jihočeského lidu, vědomě lhali. Vrcholem bolševického idiotství se stalo vystoupení komunistického poslance Josefa Janouše, který de facto prohlásil, že sice Schwarzenbergové poskytovali svým zaměstnancům určitě sociální výhody, ale o to víc je museli vykořisťovat.

Orlická větev si udržela svůj majetek až do bolševického puče v únoru 1948, kdy rodina Karla VI. Schwarzenberga odešla do Rakouska.

Otec Karla Schwarzenberga byl hrdinou protinacistického odboje

Hrdina protinacistického odboje, vynikající historik a heraldik, Jihočech, český vlastenec a šlechtic. To byl kníže Karel VI. Schwarzenberg z orlické větvě rodu, otec současného ministra zahraničí Karla VII. Schwarzenberga. Narodil se v roce 1911 v Čimelicích na Písecku jako syn Karla V. Schwarzenberga a hraběnky Eleonory Clam-Gallasové. Orličtí Schwarzenbergové se během 19. století počeštili, jejich domácí řečí se stala čeština a tak jsou právem považováni za českou šlechtu.

Od mládí se hodně zajímal o historii a jeho zájem jistě prohloubilo setkání s jedním z nejlepších českých historiků všech dob Josefem Pekařem na konci dvacátých let na zámku v Chlumci nad Cidlinou, kde žil jeho otčím Zdenko Radslav Kinský. „Odpoledne tady byl profesor Pekař, chodili jsme s ním v dešti po zámecké zahradě. Vyprávěl o blbostech pozemkové reformy a o tom, že rukopisy jsou padělané (míněny Rukopisy zelenohorský a královédvorský)…, zaznamenal si ve svém deníku.

Profesor Pekař později Karla a jeho o dva roky mladšího bratra Františka pochválil v dopise svému učiteli a zakladateli moderní české historické školy profesoru Jaroslavu Gollovi: „Hoši dělají dobrý dojem, jsou bystří a vzdělaní skoro nad svůj věk.“

Mladý Karel VI. Schwarzenberg se tak logicky stal vášnivým stoupencem Pekařovy koncepce české historie, která účelově nevyzdvihuje některá období našich národních dějin (husitství, národní obrození atd.), ale posuzuje je v kontinuitě od počátku do jeho současnosti. Ten také hájí postoje svého vzoru i v publicistických a statích a článcích, které podepisoval pseudonymy Středa a Bojna. Pod jeho vlastním jménem mu také vycházely odborné studie o heraldice. Po Pekařové smrti vzdal Karel VI. svému učiteli hold ve sborníku „O Josefu Pekařovi“, který vydalo nakladatelství Řád.

Svou oddanost českému národu pak orlický vládce dosvědčil svým neohroženým postojem na podzim roku 1938 v době mnichovské krize. On byl autorem „Prohlášení příslušníků historické šlechty“, které bylo v té pohnuté době doručeno prezidentu Československé republiky Edvardu Benešovi a žádalo jej, aby se Československá republika nevzdala svých pohraničních oblastí a neustupovala brutálnímu nacistickému nátlaku. Z něho uvádím:

"Pane presidente, za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli, zabránit porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k Českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se roz­mýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost, uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití těchto časů nepokoje a násilí…"

Spolu s ním ho podepsalo dalších deset českých šlechticů. Láska k vlasti se mu, ale stala osudná, protože nacisté tento vzdor nepřehlédli a pomstili se všem signatářům. Ta chvíle nastala po nástupu říšského protektora Reinharda Heydricha, který v květnu 1942 na majetky všech šlechticů, kteří dotyčný text podepsali, uvalil nucenou správu. Schwarzenbergové tak museli opustit své hlavní sídlo zámek Orlík a k pobytu jim byl vyhrazen jejich další zámek v městečku Čimelice.

Na konci II. světové války zakládá Karel VI. Schwarzenberg v Čimelicích spolu s několika dalšími místními občany ilegální národní výbor a stává se jeho předsedou. V květnu 1945 se pak ujímá velení zdejšího protinacistického povstání. Byl urostlý, a v uniformě nadporučíka Československé armády na koni-běloušovi budil respekt, měl přirozenou autoritu a pro rázná slova nechodil daleko. Když viděl nějaké povstalce, jak bijí zajaté německé vojáky, tak jim důrazně vzkázal. Řekl, že „to jsou váleční zajatci a ti se nemlátí, a kdo by tomu nechtěl rozumět, tomu dá osobně přes hubu.“

Dále organizoval vojenské jednotky, řídil obsazování Čimelic povstalci s okolními obcemi a také jejich obranu před nacisty. Tři dny před koncem války však havaroval na motocyklu, když objížděl pozice svých jednotek. V bezvědomí a se zlomenou nohou skončil v písecké nemocnici.

Po válce zůstal nějaký čas předsedou Místního národního výboru v Čimelicích, jenomže jeho zásluhy v pronacistickém odboji mu nepomohly. Z politických důvodů se nesměl stát předsedou Československé heraldické společnosti a komunisté už před únorem 1948 začali usilovat o zabavení jeho majetku.

To se jim sice ještě tehdy nepovedlo, ale Karel VI. Schwarzenberg i s rodinou nakonec po únorovém komunistickém puči emigroval do Rakouska. Žil převážně ve Vídni, kde zpracovával rodinný archiv a také se zabýval českými dějinami. Zemřel v roce 1986 ve Vídni a je pochován v rodinné schwarzenberské hrobce v rakouském Murau.