Důvěřovat druhým, důvěřovat pravdě
Katolická církev je uchovatelka a rozdavatelka mnohých pokladů moudrosti a pravdy. Ale v současné veřejné diskusi to tak zrovna nevypadá. My katolíci se totiž častokrát chováme spíš jako členové nějaké ustrašené sektičky. Vrháme se na kdejaký nastražený špek a necháváme se vtahovat do zbytečných polemik. Podrážděně hartusíme nad malichernostmi. Anebo si prostě jen halasně vedeme svou a ve skrytu duše jsme čím dál nervóznější z toho, že nás vlastně nikdo neposlouchá.
Vším tím lomozem se třeba jen snažíme zakřiknout něco, co nám chybí. Co by to mohlo být? Možná, že především základní důvěra v naše bližní. Kolikrát si odmítáme připustit, že nějaký cizí názor může být cenným vyjádřením upřímného přesvědčení – a raději si namlouváme, že kdo takové věci říká, je určitě lhář, manipulátor nebo fanatik, případně zapšklý konzervativec či podlý liberál.
Jistě, lidé někdy manipulují i lžou. Jenže pokud by každý z nás skutečně lhal a manipuloval tak často, jak to míváme sklon přisuzovat druhým, tak by dávno vypukl naprostý chaos a přestaly by fungovat i běžné každodenní úkony a vztahy. Náš Pán nás nabádá, abychom byli „obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice“ (Matouš 10,16); my ale na bezelstnost leckdy zapomínáme a z obezřetnosti se stává přemrštěná podezřívavost.
Žijeme v době světonázorových bublin a zostřujících se ideových střetů. Platí to dokonce i pro českou společnost, která je na poměry současného světa nebývale jednolitá. Ani v Česku se totiž zdaleka neshodneme na tom, k jakým hodnotám se vlastně hlásíme. K demokracii? Ke svobodě? Dávným dobrým tradicím? Úctě k lidským právům? Zásadám občanské společnosti? To vše najdeme v preambuli české ústavy – a to vše si v dnešní době vykládáme velmi různorodě. Pod „demokracií“, „tradicemi“ i „lidskými právy“ si představujeme dost odlišné věci; a co je hodnota pro jednoho, mnohdy není hodnota pro druhého.
Pokoušet se dnes najít jedině správnou křesťanskou odpověď na tu či onu aktuální otázku proto bývá dost ukvapené. Dozajista existují zhoubné lži, proti kterým je zapotřebí ze všech sil bojovat. Jenže umět rozpoznat, které to skutečně jsou, není jen tak, vyžaduje to moudré a trpělivé rozlišování. Naproti tomu šmahem prohlásit poslední novinovou zprávu za předvěst zániku západní civilizace dokáže kdokoliv.
Myslím, že každodenním úkolem nás křesťanů je spíš porůznu sbírat zrnka pravdy a hledat společnou řeč i s lidmi, kteří mluví úplně jinak a zdánlivě o něčem zcela jiném než my. Samozřejmě se ne vždy shodneme – ale proto přece ještě nemusíme druhé démonizovat, ignorovat nebo umlčovat. Je to nejen projev neúcty vůči nim, ale i povážlivé nedůvěry v sílu Božího slova; neboť, jak píše kardinál Newman, „žádná náboženská pravda nemůže intelektuálně triumfovat, pokud se nejdřív plně nevysloví vše, co lze říct proti ní.“
Cesta rozumového poznávání, jak zdůrazňuje Newman, bývá křivolaká: „Ve vědeckém bádání,“ píše, „bývá někdy cestou k pravdě, a to jedinou cestou, omyl… Nikdo nezleze horu přímo; žádná plachetnice se nedostane do přístavu bez křižování… Pasažér se vůbec neměl naloďovat, pokud nepočítal s možností rozbouřeného moře, vlnobití, vichrů a příboje, skalisek a mělčin; a jednal by moudřeji, kdyby užívání rozumu zcela odvrhl, než když ho děsí a dráždí nejistoty, odklady a obavy, které k rozumu z povahy věci tu a tam patří.“ (Idea univerzity)
V Newmanově 19. století zneklidňovaly mnohé křesťany objevy a spekulace přírodních věd; dnes může jít například o genderové teorie. Tehdy i nyní platilo, že, jak praví Newman, „pravda nemůže odporovat pravdě“ – avšak „často pravda zdánlivě odporuje pravdě“ a leckdy se až po nějaké době ukáže, že mezi domnělými neslučitelnostmi žádný rozpor není. A tehdy i nyní platilo, že ten, kdo si je skutečně jistý v kramflecích svého přesvědčení, může směle vyrazit třeba přes skaliska.
Daniel Soukup pro Radio Proglas, únor 2019