Vražedné islamistické útoky v nás vzbuzují prudkou touhu po tom, aby jim někdo učinil přítrž, okamžitě a navždy. To je naprosto pochopitelné. Střílet do lidí nebo do nich vjet dodávkou je však bohužel mnohem snazší než tomu zamezit. Každý zmařený lidský život křičí do nebes. Ale to, že byl zmařen, nutně neznamená selhání zpravodajských služeb, jak se mnozí domnívají. O činnosti zpravodajců má navíc většina z nás jen mlhavé ponětí. Proto komentáře k tomu, jestli se některému útoku dalo zabránit, leckdy vypovídají ne o znalosti věci, ale jen o zakořeněném přesvědčení autora.
Terorismu lze předcházet i tím, že budeme potírat jeho ideová východiska, v daném případě tedy nenávistnou verzi islámu. Svoboda projevu je sice zásadní hodnota, ale nikdy nebyla míněna jako všezahrnující. I v českém právním řádu máme celou paletu verbálních trestných činů. Určitě by se daly postihovat tvrději, ať už zpřísněním zákonů nebo jejich důslednějším uplatňováním. Muselo by se však pochopitelně postupovat spravedlivě a nestranně.
Například s „podněcováním k nenávisti vůči skupině osob“ (§ 356 trestního zákoníku) se v Česku setkáváme na každém kroku. Na jednoho muslima, který možná někde v ústraní podněcuje k nenávisti proti nevěřícím, připadají celé zástupy lidí, kteří naprosto veřejně vyvolávají zášť vůči muslimům. Jsme skutečně připraveni na to, že by za to mohli být potrestáni „odnětím svobody až na dvě léta“?
Je na místě se zamyslet také nad právním ukotvením náboženství. V současné Evropě se setkáváme s několika odlišnými modely: ve Francii je úplná odluka církví od státu; v Česku nebo Německu neúplná; a v Anglii a některých severských zemích existuje státní či národní církev. Každé z těchto uspořádání může poskytovat dostatek prostoru pro náboženskou svobodu.
V modelu, který se ujal v Česku, stát s církvemi částečně spolupracuje. Pokud církev nebo náboženská společnost splní stanovené podmínky, získá zvláštní práva, například zřizovat církevní školy, vyučovat náboženství na státních školách nebo vykonávat duchovenskou službu v armádě.
Tyto výsady nemůžeme napořád nárokovat jen pro křesťanství a případně judaismus. Neobstojí povšechný argument, že naše kultura vyrůstá z křesťanských kořenů. Český stát je sekulární a podmínky pro získání oněch zvláštních práv jsou přesně dány zákonem. Pokud je tedy získá i nějaká islámská náboženská společnost, budeme to muset akceptovat.
Muslimům se často předhazuje, že neuznávají náboženskou svobodu, a pokud ano, tak jen naoko. O mnohých z nich to nejspíš platí. Pokud je ale za to pranýřují katolíci, působí to dost licoměrně. Vždyť katolická církev náboženskou svobodu přijala až na 2. vatikánském koncilu. A ani dnes ji podle všeho ještě neakceptuje bezvýhradně. Například Kodex kanonického práva vymezuje jako jeden ze „zločinů proti náboženství a jednotě církve“ odpad od víry (kán. 1364). Jak se to srovnává s proklamací české Listiny základních práv a svobod, že „každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání“? Listina přece obsahuje souhrn našich základních hodnot, které, jak se dnes rádo zdůrazňuje, musí respektovat každý, kdo chce v této zemi žít. To by se mělo týkat muslimů, katolíků i všech ostatních.
Mezi absolutními nároky náboženství a mnohotvárností moderní společnosti nutně panuje napětí. To sice asi nikdy nevymizí, ale trpělivým soužitím se může postupně umenšovat a kultivovat. Velkým úkolem pro každého z nás je snažit se přijímat nebo aspoň snášet odlišnosti druhých – ať už náboženské, nebo kulturní, sociální či sexuální.
To se vůbec nevylučuje s obezřetností vůči potenciálním teroristům a tvrdým postupem proti šiřitelům nenávisti. Pokud vládne široký a pestrý konsenzus, je lépe vidět na ty, kdo se proti společnosti stavějí nepřátelsky. Ale když se společnost rozpadne do množství znesvářených ghett, je čím dál těžší rozpoznat, kde číhá skutečné nebezpečí.
pro Radio Proglas Daniel Soukup