Velikonoční svátky jsme prožili jinak, než jsme byli dosud zvyklí. Bez možnosti být spolu, jeden vedle druhého na mši, bohoslužbách, bez možnosti účastnit se společně eucharistie.
Také jsme se nemohli navštěvovat, a bylo nám smutno po rodině i po přátelích.
Něčeho jsme se museli zříci. Bez hlasování, zda s tím souhlasíme, bez přípravy, jak to zvládneme. Na to jsme nebyli zvyklí. Zříci se něčeho – o tom se nemluvilo. Naopak, pozvolna se do naší řeči vkradlo nové přání – užij si to.
Abyste chápali, mám život rád, jsem rád veselý, těší mne, když dokážeme život dobře užívat. a mám rád chvíle, kdy je nám – prostě dobře. Jen, zkušenost těchto dní nám bez varování sděluje – k životu neoddělitelně patří umění něčeho se zříci. Nemít všechno, nemít všechno hned. A o to více si vážit toho, co máme.
Stav nouze odkrývá mnoho věcí, na něž jsme trochu zapomněli. A tak je smíme objevovat znovu. Třeba skutečnost, jak blizoučko k sobě má služba druhým, a evangelium. Nebo jinak, sociální služba – a církev. Jak velmi k sobě patří Charita, Diakonie, péče o druhého a církev. Věděli jsme to. Snažili jsme se o vzájemnou blízkost. Čas nouze odkryl jak mnoho se potřebujeme. Nemoc či bezmoc - a naděje. Služba – a její důstojnost garantovaná samotným Kristem. Potřeba čerpat sílu, nad+ěji. Nezapomeňme na to.
A ještě jeden objev připomenu. Jedna moudrá žena současnost zhodnotila slovy – lidé jsou ted k sobě hodní. Což o to, byli i dříve, ale nějak se styděli.
Vážení posluchači, vážené posluchačky radia Proglas, nestyďme se, a pořádně se radujme s radujícími, a pořádně plačme s plačícími.