Květnou nedělí začínají Ježíšovy Velikonoce

Květnou nedělí vstupujeme do Svatého týdne. Můžeme říci, že celý tento týden je zcela naplněn velikonočním tajemstvím. Velikonoce vlastně slavíme každou neděli, která je dnem vzpomínky na vzkříšení Páně, proto je také označována slovy Dies Domini nebo Kyriaké hémera, tedy Den Páně, jak to vyjadřují románské jazyky, Dimanche francouzsky Domenica či Domingo španělsky. Ruský termín Voskresenije je nejplnějším vyjádřením vrcholu Velikonoc. Naše česká neděle může být výrazem naší pracovitosti, kdy si odříkáme a nepracujeme, anebo může také vyjadřovat pravý opak. Může zde ovšem být také ohlas na aliturgický den, Bílou sobotu, která vyžadovala klid a především zakazovala práci na poli. Druhým dnem, který v názvu vyjadřuje tajemství Velikonoc, je předcházející Velký pátek, který byl dnem tiché modlitby, usebranosti a četby o utrpení Páně, tedy evangelní zprávy o umučení Krista. Pak teprve přišlo zaměření se na velikonoční večeři, na Zelený čtvrtek, tak se vytvořilo velikonoční triduum v historii liturgie církve. První tři dny v týdnu později byly vyplněny četbou pašijí a nesly tyto názvy: Modré pondělí, které bylo dnem postu, ale také odpočinku. Poté následovalo Šedé úterý, po něm Sazometná středa, někdy také nazývaná škaredá, která měla připomínat den Jidášovy zrady, ale také předvelikonoční úklid. 

Naše Velikonoce mají svou prehistorii v izraelských Velikonocích, které vlastně tvořily dva svátky. Prvním svátkem je svátek pastevců Chag ha pesach, den obětování beránka, svátek prehistorických pastýřů, ale také jsou to Mojžíšovy Velikonoce, den odchodu z egyptského otroctví, den svobody. Druhým svátkem je Chag ha-macot, svátek žatvy ječmenu či špaldy, svátek nekvašených chlebů, to jsou Jozuovy Velikonoce před Jerichem, svátek izraelských rolníků. Podle izraelského kalendáře, jsou to dny čtrnáctého až patnáctého Nissanu.

Naše Velikonoce jsou Ježíšovy Velikonoce, začínají vjezdem do Jeruzaléma. Ježíš jedoucí na oslu nám připomíná korunovaci krále Davida a jeho nástupců, pomazaných – Mesiášů. Obřad svěcení ratolestí nás přivádí do Jeruzaléma v době, kdy po nalezení svatého kříže císařovna Helena proměňuje Palestinu ve Svatou zemi a liturgie Velikonoc v Jeruzalémě se snaží zpřítomnit celé Ježíšovo velikonoční tajemství. Z Olivové hory vychází procesí s palmovými ratolestmi na osla usedá jeruzalémský patriarcha nebo někdo z liturgického doprovodu a vydávají se na cestu Jeruzalémem k bazilice Svatého hrobu. Tento obřad se rozšíří do celého křesťanského světa, především v biskupských městech, kdy pak často živý osel je nahrazován dřevěnou postavou. Tento obřad, jak poznamenává kardinál Beran, se konal i ve středověké Praze. Četba z listu Židům nám ovšem má připomenout Ježíše Krista, jediného kněze Nového zákona podle řádu Melchizedechova, ale také velikonočního beránka, trpícího Jahvova služebníka, jak zaznamenal nejenom prorok Izajáš, ale i prorok kněz Jeremiáš. Četba či zpěv pašijí z Matoušova evangelia nám pak vytváří velikonoční zkratku, abychom již první den Svatého týdne o Květné neděli prožili a byli připraveni na jednotlivé dny Velikonočního tridua - to je na Hod Boží lásky, ale také na dny zrady, nenávisti, hrůzné smrti a opuštěnosti; na ticho hrobu a klíčící naději až k onomu radostnému a vítěznému výkřiku Máří Magdalény: „Vstal z mrtvých! Žije!“ A tak se potvrzují Ježíšova slova, která jí řekl u hrobu jejího bratra Lazara: „Já jsem vzkříšení a život.“ To jsou naše Velikonoce. Svátky vítězství nad smrtí, svátky života.

                                                                                 + Dominik kardinál Duka OP