Naděje pro Evropu
Cestou z pohřbu kardinála Vlka čekám na tramvaj. Na protějším prostranství se odehrává malá klidná demonstrace pár desítek lidí. Drží známé modré vlajky se žlutými hvězdami a vedou proslovy. Brigádník dopravního podniku, který rozdává letáky o historické tramvaji, se na mě v obavách obrátí: „Ještěže už za chvíli končím. Nevíte, co to tam je za akci?“ Uklidňuji ho, že tito lidé jsou neútoční, že brání Evropu. „No právě, to teď říká kde kdo,“ dál se obává hoch.
Evropa. Pojem donedávna populární, vysněný, se propadl do emocí s opačným znaménkem.
Minulý týden jsme se dozvěděli, že Italové jsou stále hrdí na to, že právě u nich se před 60 lety, v roce 1957, podepsaly takzvané Římské smlouvy, z nichž se Evropská unie zrodila. Vatikánský sekretář kardinál Pietro Parolin k výročí připomněl, že zvolení Říma jako místa podpisu v sobě symbolicky nese začlenění „křesťanství do základů“ společné Evropy. U zrodu ostatně byli státníci, kteří kladli důstojnost člověka na první místo politického zájmu. „Na počátku evropské civilizace stojí křesťanství,“ citoval také papež František jednoho z takzvaných otců zakladatelů Alcide De Gasperiho (La nostra patria Europa). Bez lásky k člověku a rodině, ke spravedlnosti, svobodě a míru by dnes Evropa nebyla taková, jakou ji známe. Po takové Evropě, po „západní“ Evropě, jsme toužili i my v letech nesvobody.
Nyní se nám zajedla. Necháváme se odradit tím, že z Bruselu přichází mnoho pokynů, nevidíme už užitek a skloňujeme krizi ve všech pádech. Svatý otec však ve Vatikánu připomněl původ tohoto slova. „Krize pochází z řeckého slovesa krino, které znamená zkoumat, uvážit, posoudit. Naše doba je tedy časem rozlišování a zve nás, abychom zvážili, co je podstatné, a na tom stavěli.“ Jinak řečeno – nenechme si zničit jednotnou Evropu byrokracií, se kterou lze bojovat, ale ani demagogií, že v ní nemáme slovo a že je potřeba se zařídit pro sebe.
Dlouhé roky politici v Evropě volají po tom, aby někdo přinesl kontinentu novou naději. Objevilo se i mnoho falešných proroků, kteří hlásají, že budoucnost je mimo Evropu. Papež František však přichází s nadějí, že Evropa i po 60 letech může najít novou svěžest a mládí – a už poněkolikáté pronesl evropský proslov, na kterém se dá stavět.
Není to snadné. Paradoxně se k výročí přidává první odchod z Evropské unie. Opouští ji Británie, jeden z pilířů a také jeden z hlavních politických a obchodních partnerů České republiky. Evropská unie je na křižovatce, z níž vede několik cest, a my bychom si měli pohlídat, abychom se vydali tou, která bude respektovat lidská práva a svobodu – a tedy křesťanské hodnoty lidské důstojnosti.
Evropa ale není jediný pojem, který u nás časem změnil znaménko z pozitivního na negativní. Co taková slušnost nebo solidarita? Slušnost neurážet druhé, nečinit jim, co sami nemáme rádi, se změnila v nadávku, v symbol hloupoučké naivity a laciného ústupu, v pohrdavou nálepku politická korektnost.
A solidarita? Tu už ani raději nevyslovujme. Pojem, který zavání socialismem, však známe velice dobře z domova v žité praxi. Papež Benedikt XVI. v jednom ze svých rozhovorů připomněl, že rodina je šťastná, pokud je šťastný její nejslabší člen. Znáte to, miminko pláče a všichni se míní přetrhnout, aby si nemělo nač stěžovat. Platí to i u nemocného člena rodiny: když je mu lépe, hned je všem radostněji. Udržme význam pojmů solidarita a slušnost. Papež nám připomíná jejich zásadní slova. Jsou to „děkuji, prosím a s dovolením“.
pro Radio Proglas Kateřina Koubová, duben 2017