Už jako žákyni základní školy mne inspirovaly knihy osmělující ženy, aby byly samostatné a odvážné. Moc mne třeba potěšila existence Pipi Dlouhé punčochy nebo silné ženy v knihách Boženy Němcové.
Sama jsem ve svém pracovním ani soukromém životě neidentifikovala nevýhody způsobené příslušností k ženskému pohlaví, naopak někdy se mi podreprezentace žen i vyplatila. V některých okamžicích bylo pro mou kariéru výhodné, že mne používali jako tzv. alibi ženu. Tak se označuje přibrání jedné dvou žen do ryze mužského kolektivu, aby tím bylo demonstrováno, že je vlastně vše v pořádku, a že když se žena snaží, může se propracovat třeba na vrcholný soud, do panelu na konferenci nebo napsat kapitolu do jejich knihy.
K tématu nerovnosti mužů a žen ve společnosti mne přivedla až moje právnická odbornost a životní zkušenosti mých studentek. Celý život jsem se věnovala lidským právům a hledání spravedlnosti v jednotlivých právních případech i v různých životních situacích. Jsem tedy docela dobře cvičená v odhalování nespravedlností. A právě v posledních letech v naší zemi, při působení v české justici, jsem odhalila nespravedlnost, která se děje ženám. Tato nespravedlnost spočívá v jejich absenci či neviditelnosti a v tom, jak velké překážky musí někdy překonávat. Nejsou dostatečně zastoupeny v rozhodujících pozicích, dostatečně se na ně ani na jejich problémy nemyslí při tvorbě a interpretaci právních pravidel. Setkala jsem se s tím například v rámci tématu sociální spravedlnosti a sociálních práv – mám pocit, že právě ženy ve svých životech mnohem více narážejí na nedostatky v této oblasti a potýkají se s nimi v pečovatelských profesích či rodinných rolích, a to třeba pokud jde o péči o děti, osoby s postižením či seniory. A proto by jejich větší zastoupení v rozhodovacích procesech přineslo větší důraz právě na řešení těchto otázek v naší společnosti. Nedostatek opravdu ženského pohledu též chybí v oblasti ochrany obětí domácího či sexuálně zaměřeného násilí.
Uvědomila jsem si, že mám velmi šikovné studentky na univerzitě i spolupracovnice v soudním či advokátském provozu. Ale pak se stane, že v době, kdy se rozhoduje o velkých kariérách (takže někdy okolo čtyřicítky) jakoby ženy zmizely. Právě ony chybějící kandidátky v nominačních procesech mne vedly k tomu, že jsem začala cíleně debatovat s právničkami ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou a zamýšlet se nad tím, proč se ženám obecně nedostává v našem právnickém světě dostatečného zastoupení a zda jim právo poskytuje spravedlivé zastání. Došla jsem k závěru, že žijeme ve společnosti, kde byla pravidla nastavena v minulosti tak, aby (třeba v pracovním prostředí) vyhovovala mužům; a to jen těm, kteří jednají podle tradiční představy muže. Takto nastavený systém je pak stejně otevřený pro muže i ženy. Pokud se ženy tomuto nastavení přizpůsobí, mají vesměs téměř stejné možnosti jako muži. Aktuální situaci pak většina společnosti vnímá tak, že současný stav je přirozený, daný, a tím pádem správný a nelze jej měnit či zpochybňovat. Avšak při vytváření tohoto systému – ještě na začátku 20. století – muži měli stoprocentní moc a vliv na tvorbu pravidel a jejich interpretaci; jen oni mohli volit a být voleni, studovat na vysoké škole či vykonávat společensky významná a prestižní povolání. A aktuální právní i společenská pravidla mají původ v historické tradici z doby, kdy společnost akceptovala slabší postavení žen oproti mužům. Dnes však takto nastavený systém může spoluvytvářet nepříjemný krunýř pro svobodný život mnoha žen i mužů. Tato pravidla, vytvořená společností, ve které po staletí vládli muži, jsou nicméně zpravidla vnímána jako objektivní a neutrální. Feministé a feministky, kteří je chtějí měnit, jsou vnímáni jen jako aktivisté bořící tuto neutralitu ve prospěch žen či v neprospěch svobody. Pro ty privilegované se pomoc férovějšímu zastoupení žen skutečně může jevit jako zásah do jejich privilegií a svobod, ale pro vylučované osoby (jimiž byli dříve třeba otroci nebo ženy bez volebního práva) je právě právo na rovné zacházení cestou k jejich svobodě.
V aktuální době si možná ještě více uvědomujeme téma péče jako ženského problému – v nemocnicích se o kovidové pacienty starají zdravotní sestry, sociální pracovnice se zavírají se seniory v domovech, aby je neohrozily nákazou. Podle průzkumů jsou domácí výukou dětí v době nouzového stavu zatíženy v sedmdesáti pěti procentech ženy.
Protože v České republice v současnosti ženy vydělávají průměrně o pětinu méně než muži, tak je začasté pro rodinu racionální volba, aby muž dále pracoval a žena zůstala na rodičovské dovolené. I kdyby si otec přál s dítětem strávit více času a prožít více společných chvil a žena nechtěla opouštět svou práci, okolnosti jsou proti nim. Doma na rodičovské je žena a od chlapa se prý čeká, že uživí rodinu, ne že se bude z práce vracet brzy domů a trávit se svými dětmi tolik času, kolik by si přál. Navíc bývá vystaven po poměrně dlouhou dobu stresu jediného živitele celé rodiny. Kdyby běžně odcházeli na rodičovskou muži i ženy, tak je docela pravděpodobné, že by se společensky zvýšila prestiž péče o děti a snížila by se nerovnost v příjmech. To by zlepšilo nejen ekonomickou situaci žen, ale podpořilo by to důležitou roli otce v životě dítěte. Možná by to bylo i prevencí rozpadů rodin.
Nastavením systému rodinné politiky a právní úpravy dochází k tzv. „penalizaci mateřství“ – tedy že se ženy ocitají ve zhoršené ekonomické pozici kvůli tomu, že mají děti; tato jejich penalizace je navíc v České republice největší ze všech zemí Evropské unie. Pracující matky upozorňují na to, že chybí dostatek podpůrných opatření, která by reálně umožnila většímu množství žen sladění práce a rodiny (školky, jesle, kvalitní zařízení péče o seniory a osoby s postižením). Pravidla by měla být nastavena tak, aby lidé mohli mít děti, aniž by kvůli tomu byli ekonomicky trestáni. A aby si také mohli vybrat z různých způsobů péče o děti a kombinací rodinného a pracovního života.
Myslím, že je potřeba o těchto tématech mluvit, a to nejen 8. března. Jen otevřená veřejná diskuse a na jejím základě férově nastavená a aplikovaná pravidla totiž otevírají možnosti svobodného rozhodování pro každou lidskou bytost – tedy pro muže i ženy – a nastolují spravedlivější poměry.
Kateřina Šimáčková pro Radio Proglas, březen 2021