Na první přednášce ze státovědy se studenty právnické fakulty řešíme, proč si vůbec lidé vymysleli stát a co od něj v době, kdy první státy začínaly vznikat, očekávali. Tím nejdůležitějším důvodem bylo vytvořit všeobecnou instituci, která zajistí jejich bezpečí. Již od té doby každý stát plní bezpečnostní funkci, jen lidé postupně rozšiřují svou představu o tom, co vše považují za úkoly státu a co vše pro ně tvoří ono bezpečí. Původně bylo myšleno zejména na ochranu před útoky jiných států či entit proti území a obyvatelstvu tohoto státu, ale též zajišťování veřejného pořádku a bezpečnosti uvnitř státu, včetně ochrany života, zdraví a majetku každého jednotlivce proti ostatním. Stát měl také sloužit jako efektivní nástroj pro organizování lidí proti přírodním katastrofám, ať už to byly povodně, zemětřesení, epidemie nebo požáry. Dnes už navíc očekáváme, že by nás měl stát chránit proti dalším nebezpečím a strázním, že zajistí sociálně nebo environmentálně bezpečné prostředí, v němž by jednotlivec nebyl vystaven nouzi nebo ohrožení života a zdraví pocházejícímu ze znečištěného životního prostředí a jím způsobeného sucha, oteplování či ničení lesů.
S ohledem na to, že každý stát je členem mezinárodního společenství, má zajišťování bezpečnosti státu také mezinárodně politický aspekt; ostatně pro bezpečí jednotlivců i států je mimořádně důležité zachování míru. Charta Organizace spojených národů například s cílem ochránit mír a bezpečí na celém světě zakotvuje zákaz agresivní války, tedy útoku jednoho státu proti druhému.
Demokratický právní stát, v němž žijeme, je založen na úctě k právům a svobodě každého jednotlivce, nezastírá však, že při větších ohroženích společnosti může zajišťování bezpečnosti s sebou nést ve větší nebo menší míře omezování lidských práv a svobod. Tato omezení musí však být nezbytná pro řešení mimořádné situace a nesmí zasáhnout do práv a svobod s nebezpečím přímo nesouvisejících, jimiž je třeba svoboda projevu, tedy svoboda kritizovat vládu, nebo právo na informace, co a jak vláda v té době dělá a jak a nač používá veřejné prostředky. Omezení některých práv zdůvodňuje to, že hrozící nebezpečí může být tak velké, že běžné prostředky, jimiž disponuje veřejná moc, nejsou dostačující. V takových případech je nezbytné použít prostředků mimořádných, které kromě dočasného omezení některých lidských práv a svobod vyžadují v zájmu efektivní činnosti také zjednodušení pravidel řídících konání veřejné moci.
Tradičně bývá jedním z nástrojů, jak uchránit ve společnosti dostatek svobody pro každého, dělba moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní a zabránění kumulaci mocenských oprávnění. Dělba moci je založena na systému brzd a protiváh, při nichž různí nositelé moci mají různé pravomoci a navzájem se kontrolují. Zjednodušeně řečeno moc zákonodárná, tedy parlament, stanoví pravidla – zákony, moc výkonná, tedy vláda, fakticky řídí zemi, avšak musí tak činit podle pravidel, která jí stanovila moc zákonodárná, a to včetně určení, jak má nakládat s prostředky, jimiž disponuje, neboť parlament schvaluje i státní rozpočet. A moc soudní pak mimo jiné kontroluje, zda vláda dodržuje pravidla, která přijal parlament, či zda parlament nepřijímá zákony, které by příliš zasahovaly do základních práv a svobod jednotlivců. Zásadní je též záruka, že povinnosti jednotlivcům je možno ukládat jen zákonem a že to, co jim není zakázáno, tak mohou svobodně činit.
Jenže právě v okamžicích většího ohrožení státu a jeho obyvatel, který jsme zažili v souvislosti s pandemií koronaviru a před tím v souvislosti s velkými povodněmi, je někdy třeba, aby vláda byla akceschopná a rychle činila opatření, pro jejichž přijetí je třeba v běžném provozu státu zákonů a která mohou omezovat práva jednotlivců. Právě na to mysleli tvůrci právní úpravy, obsažené v ústavním zákoně o bezpečnosti státu a prováděcím krizovém zákoně; tato právní úprava poskytuje za nouzového stavu, který známe jak z doby povodní, tak pandemie koronaviru, vyšší pravomoci vládě, i možnost rozhodovat o omezování například podnikání nebo pohybu osob, nicméně současně přesně stanoví časový i věcný rozsah těchto pravomocí. Počítá přitom s tím, že vláda bude jednak pod zesílenou kontrolou Poslanecké sněmovny, která má v rukou trvání nouzového stavu, jednak s kontrolou ze strany soudní moci. Její úloha se vyhlášením nouzového stavu nemění.
Je klíčové, aby právě v případech mimořádných stavů orgány veřejné moci dodržovaly pravidla, která určují chování jednotlivých aktérů, neboť pouze tak bude zajištěno, že i při ohrožení státu a jeho obyvatel bude v maximální možné míře zachován právní stát, dovolující státu činit jen to, co výslovně určují zákony. Jakákoli krize značného rozsahu může mít negativní dopad nejenom na zdraví obyvatel či hospodářství státu, nýbrž může negativně zasáhnout též podobu státu jako státu právního a demokratického. A nelze pustit ze zřetele, že je třeba chránit nejen zdraví, životy a hospodářství, ale i demokratický ústavní a právní stát. Historické zkušenosti totiž ukazují, že skutečná či domnělá krize může být začátkem destabilizace demokratické podstaty státu.
Lze dokonce říci, že míru svobody a demokracie poznáme právě podle toho, jak se společnost dokáže vyrovnat s výjimečnými situacemi a stavy. Nakolik se chovají odpovědně jak jednotlivci, tak i jejich vláda. Schopnost řešit takové krize také odpovídá historickým zkušenostem a kulturním i politickým praktikám a nepsaným pravidlům v dané společnosti. Efektivita nemůže být měřítkem zákonnosti. Právní řád počítá s nouzovým stavem, který se od chaosu liší právě tím, že v něm nadále fungují státní instituce, které provádějí opatření s cílem obnovy normálního stavu, a které se pohybují v zákonem daném rámci. Parlament sice ustupuje do pozadí a na relevanci nabývají opatření orgánů výkonné moci, vlády a ministerstev, nicméně je třeba trvat na dodržení zákonných omezení výkonné moci. I pro dobu nouzového stavu je to totiž Parlament, kdo prostřednictvím zákona poskytuje jasné mantinely, ve kterých se výkonná moc smí pohybovat, a kam již zajít nesmí. Současná situace ukazuje, že mimořádné situace asi nelze vyřešit bez chyb. Dojde-li už k nějakému přešlapu při dodržování pravidel ze strany vlády, je důležité, aby další moci byly připraveny pravidla ochránit, a současně aby odpovědná vláda, pokud už se tohoto přešlapu dopustí, ho co nejdříve napravila.
Naši úvahu skončeme slovy právního filozofa Benjamina Franklina: „Ti, kteří by se vzdali svobody, aby získali trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.“ K čemuž lze dodat, že ve chvíli, kdy jsou lidé ochotni obětovat svou svobodu pro své bezpečí, tak zpravidla přijdou o obojí. Neboť ten, kdo jim slibuje, že zaručí bezpečí výměnou za svobodu, se posléze v nesvobodné společnosti stane pro každého, kdo jej neuposlechne, tím největším nebezpečím. Nejvyšší míry bezpečí pro každého lze dosáhnout v takovém státě, kde představitelé veřejné moci dodržují své povinnosti plynoucí z dělby moci a práv každého jednotlivce, svá případná restriktivní opatření promýšlejí a lidem přesvědčivě odůvodňují tak, aby odpovědné občany přesvědčili k jejich dobrovolnému dodržování. A jen v takové svobodné, a proto odpovědné společnosti je dlouhodobý konsensus mezi lidmi dostatečný a kýženého bezpečí je díky svobodě vyvolávající odpovědnost opravdu dosaženo.
Kateřina Šimáčková pro Radio Proglas
květen 2020