V poslední době se v naší společnosti poměrně často diskutuje na téma solidarity s nejpotřebnějšími, i když se tak děje vlastně trochu bezděky. Mám na mysli debatu o tom, zda zvyšovat životní minimum, zda a jak obměnit insolvenční zákon nebo zda bylo moudré, a dokonce ústavní, zavést tzv. bezdoplatkové zóny, do nichž se nově příchozím chudým a často sociálně vyloučeným rodinám neposkytuje doplatek na bydlení.
Všechna tato témata se točí kolem klíčové otázky: jak nastavit pojistky společnosti, tzv. záchrannou sociální síť, aby se lidé neocitali na okraji, resp. na dně. A dnes se k tomu přidává stále více ještě další otázka – totiž zda takové pojistky vůbec chceme a zda se neřídit zásadou „zachraň se kdo můžeš“ a „pomoz si každý sám“. Myslím, že nastolením té druhé otázky se vracíme daleko zpátky ve vývoji lidského uvažování. Vracíme tak někdy společnost do situace, kdy je člověk člověku vlkem, kdy se vytrácí humanismus i demokratická tradice.
Pojďme se tedy pokusit tu druhou otázku ani neklást, alespoň na této stanici si to myslím můžeme dovolit, a střízlivě se zamyslet nad tou druhou. Jak má vypadat záchranná sociální síť? Svým studentům na právnické fakultě UK vždycky říkám, že má být jako trampolína. Toho, kdo padá na dno, má zachytit, pohoupat a potom ho vymrštit do výše tak, aby tam mohl pevně přistát. Správně nastavit záchrannou sociální síť pro konkrétní společnost je jedna z nejtěžších výzev pro sociální politiku a následně legislativu. Nepromyšlené experimenty v této oblasti mohou mít nedozírné následky. Dle mého názoru je třeba v této oblasti sociální ochrany intenzivně podporovat a také financovat sociální práci s lidmi, kteří by se bez kvalifikované pomoci ocitli na okraji společnosti, ať už pro svou nemoc, postižení, nebo sociální vyloučení, které si většinou přinesli z rodiny. Sociální práce přitom má mít mnoho podob – zásadně tolik, kolik je sociálních problémů, kterými tito lidé trpí. Je smutné, že stále nemáme zákon o sociálních pracovnících, že tuto profesi stále ještě podceňujeme a zplošťujeme. Ano, když nám někdo řekne: jsem sociální kurátor, nebo pracuji jako sociální pracovnice v nemocnici – asi nepokýváme uznale a neřekneme si – teda, to je kariéra.
Záchranná sociální síť by měla být dále tvořena dostatečně pestrou škálou místně dostupných sociálních služeb – i v této oblasti máme značné rezervy, zejména v případě terénních sociálních služeb. V neposlední řadě se taková síť nemůže obejít bez chudinských dávek, u kterých jsou zřejmě nutné jisté motivační prvky (např. dávka bude vyšší, nebo bude po určitou dobu dále vyplácena, když si klient tohoto systému najde pokud možno stabilní práci).
Ve vztahu k lidem na okraji společnosti – zapomínaným a vylučovaným, často i odsuzovaným a diskriminovaným, by ale nám křesťanům nemělo stačit vědomí, že je tu nějaká pomoc od státu, nebo že přece existují specializované křesťanské organizace, které se této problematice věnují. V evangeliích čteme, že Ježíš byl vlastně neustále obklopen chudými, lidmi na okraji společnosti. Někteří žádali o pomoc velmi neurvale: „co je ti do nás, Ježíši Nazaretský“, jiní byli zcela neodbytní a učedníkům asi trochu lezli na nervy, když volali „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou“, jiní ještě byli zcela nenápadní – jako ta žena s krvácením, která se jen dotkla třásně Ježíšova šatu, nebo vlastně nic nechtěli, jako ten muž s odumřelou rukou uzdravený v sobotu. Nikoho z nich Ježíš neposílá do chrámu, ať si to tam jdou vyřešit, nikdo z nich neodchází bez osobního setkání s Pánem a bez pomoci. Protože Ježíš není solitér, uzdravují i učedníci – pravda, někdy se jim to podaří, protože některé duchy nelze vyhnat jinak, než modlitbou, jak říká Ježíš.
A co my dnes? Stačí se kolem sebe rozhlédnout, vždy najdeme někoho, kdo potřebuje pomoci. V těchto mrazivých dnech jsme se v Komunitě Sant´Egidio v Praze i jiných městech, rozhodli, že budeme více na blízku těm, kteří žijí na ulici a nejsou na ubytovnách. Na fb si můžete najít událost Zahřát město jinak a přidat se k nám. Nosíme jen teplé oblečení, teplý čaj a kakao, když máme tak spacáky. Během těch několika dní jsme viděli chlapy jak hora plakat dojetím, slyšeli jsme slova díků a radosti, viděli jsme jak se postupně, maličko, lidská bolest a zoufalství, proměňují v naději. Mohli bychom vyprávět i o slzách opuštěných starých lidí, kteří touží nebýt sami, nebo o rozzářených očích dětí z chudých rodin, které nejsou samy na úkoly.
Takovou sociální síť můžeme uplést společně kolem našich měst a vesnic, je to síť solidarity hluboce zakořeněné v srdci křesťanů, kteří konkrétním způsobem, třeba i malými gesty, mění společnost a rozevírají pro ní svou náruč. Taková síť nejen zachytí a pohoupe, ale i obejme a zahřeje.
Požehnaný a lidsky teplý víkend, milí posluchači.
Kristina Koldinská