Svoboda projevu náleží k základním lidským svobodám. Po zkušenostech s komunistických režimem si o to více uvědomujeme její nezastupitelnost pro fungování demokracie. Jistěže nelze v jejím jménu šířit lež a podněcovat k nenávisti. Omezení svobody projevu jsou přípustná, nesmí však být v takovém rozsahu, aby byla narušena její podstata a smysl. Jedním z polí, kde se pravidelně napínají meze svobody projevu jsou volební kampaně. Ve snaze o stržení pozornosti někteří kandidáti nejenže slibují nemožné, ale neváhají ani nepodloženě ostouzet soupeře.
Všechny u nás platné volební zákony stanoví, že volební kampaň musí probíhat čestně a poctivě, přičemž výslovně zdůrazňují, že o kandidátech a o politických stranách nesmí být zveřejňovány nepravdivé údaje. Jak jsme se již v minulosti opakovaně přesvědčili, čestnost a poctivost volebních kampaní utrpěla mnohé šrámy. Byli jsme svědky podpásových nefér útoků a manipulativních prohlášení majících za cíl vnést na soupeře temná podezření. Kvůli těmto praktikám byla podána řada žalob. Následná soudní rozhodnutí se vyznačovala velkou zdrženlivostí, a to včetně rozhodnutí Ústavního soudu. Soudy totiž nechtějí svými zásahy narušovat dělbu moci a nahrazovat rozhodování voličů soudním rozhodnutím.
Žaloby nebyly zamítnuty kvůli alibismu a formalistickému rozhodování. Současné zákony totiž neobsahují jinou sankci než prohlášení neplatnosti voleb. Tu je možné uložit jen tehdy, když je volební zákon porušen vážným způsobem a za okolností, které zásadně ovlivní výsledek voleb. Rozhodnutí voličů mohou soudy změnit jen ve výjimečných případech, a to jedině tehdy, když vady voleb prokazatelně mohly způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl zvolen jiný kandidát.
Již v roce 2005 upozornil Ústavní soud na mezery ve volebním zákoně a vyzval zákonodárce ke zvážení, zda volební kultura v naší zemi je na takové úrovni, že není potřebná propracovanější zákonná úprava. Zákonodárce od té doby neučinil prakticky nic, kromě úpravy zákona o financování politických stran a zřízení Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí. Tento počin dopadá na volební kampaně jen nepřímo. Ústavní soud měl tehdy na mysli především přijetí širšího spektra sankcí než jen zrušení voleb. Pokud zákon stanoví, že volební kampaň musí probíhat čestně a poctivě, přičemž však nedává nástroje, jak se právní cestou domoci tohoto stavu, je takové ustanovení nejen bezzubé, ale ve výsledku i legitimizuje neférovou volební kampaň, protože kandidátům a stranám ani za prokázané excesy v podstatě nic nehrozí. Úroveň volební kampaně nás opakovaně přesvědčuje o potřebě přiměřené zákonné regulace.
V ideální situaci bychom byli, kdyby sami kandidáti si byli dobře vědomi, že nepoctivá volební kampaň se jim nevyplatí. Kdyby existovala společnost na takové úrovni, kde by nereálné sliby nebylo možné předkládat, protože by je nikdo nebral vážně, kde by nebylo možné uspět s agresívní lživou kampaní. Realita je ovšem, a to nejen v naší zemi, výrazně odlišná. Voliči jsou znovu a znovu lákáni sliby, které nikdy nejsou splněny, stejně jako se nechávají přesvědčit o potenciálních hrozbách, které nastanou v důsledku volby soupeřící strany nebo kandidáta. K ohrožení může dojít, obvykle ale jinak, od někoho jiného a z jiného důvodu, než kterému voliči uvěřili.
Neférovou volební kampaň může za současného stavu ohrozit jediné, a to my voliči. Je na nás, abychom pozorně naslouchali, co kandidáti slibují, sledovali, jak se vyjadřují, a hodnotili jejich chování a prostředky, které v kampani používají. Ježíšova výzva učedníkům „Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení,“ platí i pro naši pozornost s jakou sledujeme, a to nejen přímo volební kampaň, ale vše, co se kolem nás děje. Bdělost vůči okolí, vůči bližním, vůči realitě světa nám pomůže i při hodnocení volebních slibů. Jestliže nabýváte dojmu, že politici řeší témata vzdálená a okrajová, která se nemají šanci dotknout našeho života, jsou volby ideálním místem, kde jim to lze připomenout.
O pozornost je zapotřebí pečovat. Hesla a zkratky mohou znít lákavě, je však naší odpovědností, abychom se snažili poznávat, co se za nimi skrývá, abychom se vyvarovali zkresleným závěrům. Jako příklad můžu uvést zneužití pojmu inkluze, z kterého se vyrobil strašák ohrožující výuku ve školách a hrozba celkového snížení úrovně výuky. Někdo tak může třeba i v dobré víře podlehnout přesvědčení, že škola bez inkluze je vhodnějším řešením. Pokud se začneme zajímat víc o tuto problematiku, najednou můžeme třeba zjistit, že sousedovic Janička, která je sice trochu jiná, ale jinak ve škole velmi šikovná, může školu navštěvovat jen díky inkluzi. Pro děti není lepší zkušenost, než když se společně učí s dětmi, které se v něčem liší. Na kvalitu samotné výuky přítomnost dítěte, které to má trochu jinak, rozhodně vliv nemá.
Chtěla bych připomenout, že záleží na nás všech, nakolik jsme schopni přijímat druhé v jejich odlišnosti, a nakolik jsme schopni hájit svobodu projevu pro sebe i pro jiné ve stejné míře a odmítnout populistická lákání. Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody přirovnává politiky k Odysseovi, který se nechal připoutat ke stěžni, aby nepodlehl lákání sirén, a apeluje na ně, aby se připoutali k lodi státu, tedy k demokratickým principům a respektování svobod. My se můžeme připoutat k naší víře, a tedy k lásce, solidaritě a soucitu.