V křesťanství sami odpovídáme za to, jak si v životě vedeme. Zda obstojíme a získáme život věčný, nebo selžeme a ztratíme ho. Bůh nás v tom zdánlivě nechává. I když se nám nedaří a dějí se špatné věci. Patří to ke svobodě, kterou nám dal. Svobodě obstát i selhat. Svobodě žít s Bohem nebo bez něj. Svobodě dělat dobré věci, chybovat, i kajícně se vrátit.
Jako křesťan přijímám dočasnost života. Rození a dospívání dětí bylo nejúžasnějším bohatstvím, které mi život dal. Považuji za logické, že mají-li se lidé rodit, musí umírat. Bůh dává i bere. Smrt považuji za spravedlivou a jsem s ní smířen. Je mnoho věcí důležitějších než délka života. Osobní důstojnost a svoboda. Obstát před lidmi i před Bohem. Láska k blízkým, i touha, aby se měli dobře, až já odejdu.
Ekonomické věci nejsou důležitější než život, ale jsou důležité. Svobodu i kvalitu života ovlivňují. Jsou špatným pánem, ale dobrým sluhou. Dávají svobodu volby. Čím víc jich máme, tím máme víc možností, klidu, komfortu, můžeme víc podnikat, postarat se o víc lidí. Peníze jsou kapitálem pro dobro i pro budoucnost našich blízkých. Čím víc jich zkonzumujeme, tím méně kapitálu pro budoucí dobro po sobě zanecháme.
Mnoha lidem přijde Bůh nemilosrdný, když jim v potížích nepomáhá. Nelibě nesou, že jim nezajistí, na co mají podle svého názoru nárok. Štěstí. Zdraví. Prosperitu. A život tak dlouhý, abychom na jeho konec nedohlédli. Chtějí být chráněni od všeho zlého. A když nejsou, Boha opouštějí a hledají místo něho jinou autoritu, která se o ně postará. U většiny lidí nahradil Boha stát. Očekávají od něho čím dál víc. Odevzdávají mu čím dál víc. Roste role politiků, úředníků a přerozdělování i závislost na nich.
Rok 2020 byl nezapomenutelně špatný. Nic nenasvědčuje tomu, že rok 2021 by měl být lepší. Bude to rok těžké kocoviny, pokud se nám vůbec podaří vystřízlivět z toho, co s námi dělali politici v roce 2020. Budou nám vládnout stejní lidé, stejným stylem, budou dělat stejné chyby, a výsledkem bude stejný chaos. Nestane-li se zázrak ve volbách, které nás čekají.
Bída roku 2020 začala přiznáním politiků a odborníků, že na nemoc šířící se bez kontroly nemají lék. Ohrožení života všech, včetně mocných tohoto světa, vyvolalo paniku, hysterii a strach. Pandemie se rozlila jako biblická potopa. Nejen nemoc. Ale především nepřiměřené reakce vlád, zákazy, omezení, opatření, regulace. Vyrostly mezinárodní i vnitrostátní bariéry. Objevily se zákazy cestování, vycházení, shromažďování, podnikání, sportování. Omezily se školy, vzdělávání i kultura. Nařídila se sociální izolace i narušení rodinných vazeb. Zdravotní a sociální péče je vytlačována z rodiny do izolovaných zařízení. Mezilidské vztahy jsou vytlačeny do světa počítačů a chytrých telefonů. Většina kroků postrádá logiku. Místo jasných pravidel, která by veřejnost přijala a dlouhodobě dodržovala, se vše neustále mění a vytváří se nestabilita, která brání efektivnímu rozhodování, podnikání, i normálnímu životu. Regulace je nevěrohodná a mizí ochota ji dodržovat.
Ekonomickou krizi nezpůsobil virus, ale politici. Postihuje obory, které vláda obětovala. Zatímco většina chodila do práce na společná pracoviště, kde jich byly koncentrovány desítky a stovky na jednom místě, některým vláda brání fungovat, aniž by doložila, že by to někoho ohrozilo. Místo pomoci postiženým, kterým pomáhá jen almužnou, si kupuje politickou korupcí hlasy voličů, kteří nijak postiženi nebyli, nebo dokonce na krizi vydělávají. Bezmála 100.000 podnikavých lidí zvyklých se starat o sebe ukončilo živnost. Ještě víc jich skončí letos. Dojdou rezervy a podnikání v chaotickém prostředí zkrachuje.
Stát rezignoval na racionalitu a rozpočtovou zodpovědnost. Klesá HDP, nešetří, utrácí, zadlužuje se. Deficit 400 miliard je nezodpovědný. Ještě větší se chystá v roce 2021. Stát je jako nemajetná rodina, která se nechce omezit a nabere si spotřební úvěry. Co vypadá jako bezstarostné přilepšení, se ve chvíli splácení stane nepříjemným omezením.
Rostoucí moc státu rozevírá nůžky mezi státními a soukromými zaměstnanci. Státní zaměstnanci mají mít definitivu a z ní vyplývající jistoty. Soukromníci mají mít větší nejistotu kompenzovánu vyššími platy. U nás mají státní jak definitivu a jistoty, tak vyšší platy. Solidarita s postiženými obory neexistuje. Zatímco postižení už nemají z čeho brát, státní se svými čtrnáctými platy bojují za zvyšování příjmů.
Rok 2020 byl rokem triumfu státu nad člověkem. Bůh a jeho příslib života věčného po smrti z veřejného prostoru zmizel. Média živila jen hysterii, zmatek a strach. A my všichni jsme trpně přihlíželi, co si politici vymyslí. Odevzdali jsme jim soukromí a předali iniciativu v ochraně vlastního zdraví, štěstí a kvality života. Rozhodují za nás o prioritách, co všechno máme obětovat za iluzi zdraví. Rozhodují, co je perspektivní a co zkrachuje, co je bezpečné a co ne, kdo může chodit do práce a kdo ne. Připustili jsme narušení svobody, důstojnosti i vztahů. Bližní přestali být bližní. Stali se zdrojem ohrožení.
Chceme-li příští rok lepší než ten minulý, změňme myšlení. Přijměme smrtelnost. Přijměme odpovědnost za vlastní život, zdraví i prosperitu. Chovejme se zodpovědněji, než po nás chce stát, ale také dejme jasně najevo, co už pro nás přijatelné není. Délka života není ani jediná, ani nejdůležitější hodnota, kterou nám Bůh dal. Nenechme si diktovat věci, které neprospívají ani nám, ani našim blízkým, ani celé společnosti. Nikoliv protektorát státu, ale svůj život ve svých rukách. To má být naše cesta.
Roman Češka