Jako lidé jsme bytosti, které k tomu, jak přemýšlejí a o čem přemýšlejí, vždycky vedou vnější okolnosti. A také celá situace kolem karantény a pandemie, která zasáhla celý svět, určitě ovlivnila naše přemýšlení. Minimálně moje přemýšlení o věcech velmi duchovních, o věcech, které jsou spojeny se vztahem k Bohu, ke společnému kráčení církve do Božího království a teď i k přemýšlení, jakým způsobem vlastně letos budeme slavit svatodušní svátky.
Musím říci, že k tomuto tématu jsem se dostal docela zvláštním způsobem. Celou dobu, kdy byl člověk mnohem více sám, než na co byl zvyklý z minulosti - jak v době postní, tak potom i v době velikonoční -, jsem přemýšlel, co vlastně všechno museli změnit ti, kteří v Jeruzalémě po Ježíšově zmrtvýchvstání řekli: “ano, on byl skutečně syn Boží”. A neřekli to jenom chvilkově, tak jako setník pod křížem. Na základě této věty “ano, on byl syn Boží” změnili svůj život. Jak mnoho zcela konkrétních věcí, které do té doby byly určovány rytmem náboženského života, o němž slyšeli od dětství a který určovaly ty největší a velmi hodnověrné autority, spojené s vyprávěním o tom, co se v rodinách a rodech událo po celá staletí. Jak se všechny tyto věci najednou tím, že za Pána a Mesiáše byl přijat Ježíš Kristus, úplně proměnily nebo zásadním způsobem posunuly! Zkrátka z toho, co znamenal duchovní život minulosti, nezůstal kámen na kameni.
A ještě více to je možná vidět u velekněžích - od okamžiku, kdy Kaifáš pravdivě, jak říká apoštol Jan, řekl, že jeden musí zemřít za lid. Co všechno najednou by oni museli změnit v případě, kdyby přijali Ježíše Krista - od hygienických podmínek, nečistých zvířat, která najednou ti neznalí Galilejci začali prosazovat; přes to, že změnili den sváteční ze soboty na neděli, až po to, že najednou přestali putovat do Jeruzaléma a tím pádem ohrozili finanční stabilitu mnoha těch, kteří na putování izraelského národa do jediného chrámu byli závislí.
A přesto my všichni říkáme, že na tom, že velekněží neuvěřili a ti ostatní uvěřili, není nic divného. A proč to můžeme říkat, že na tom není nic divného? Můžeme to říkat z jednoho jediného důvodu. Tím je, že věříme v přijetí darů shůry - v přijetí Ducha svatého. Jedině kvůli tomu, že se v té době slib Ježíše Krista, že pošle přímluvce, naplnil, byli ti, kteří přijali nové poselství, schopni realizovat jej ve svém životě. Jedině ze síly Ducha. Nikoliv z vlastní síly. Nikoliv z vlastního přemýšlení. Nikoliv z vlastní asketické tradice, kterou měli zažitou. A my jsme na tom stejně. Jestli máme znovu a znovu přijímat výzvy, které jsou Boží a které mnohdy mají měnit náš život, tak to neuděláme, protože budeme spoléhat na svoje zkušenosti, na svoji zbožnost, na svoje tradice nebo na autority, které nám něco říkají. Budeme toho schopni jedině tehdy, jestliže budeme znovu a znovu do svého života volat a přijímat Božího Ducha.
Tak to dělejme i o letošních Letnicích - o svátku, kdy vzýváme Ducha svatého, Zvlášť intenzivně. Ale ne jen o Letnicích,ale po celý náš život.
Tomáš Holub, biskup plzeňský
Letnice 2020