otec Martin Holík

Otec Martin Holík

Komentář Tomáše Petráčka: Osm let s papežem Františkem

Komentář Tomáše Petráčka: Osm let s papežem Františkem

V Komentáři týdne se tentokrát církevní historik a kněz Tomáš Petráček ohlíží za osmiletým pontifikátem papeže Františka a zamýšlí se nad tím, jak se hlavě katolické církve daří vypořádávat se s výzvami současné doby.

Hlavní rubrika: Komentáře Proglasu
Rubriky: Komentáře Proglasu
Datum zveřejnění: 13. března 2021

V tyto dny si připomínáme osm let od zvolení papeže Františka. Což je mimochodem stejně dlouhá doba, kterou trval pontifikát jeho předchůdce. Na bilanci je zdá se ještě brzo, ale mohli bychom se zamyslet nad tím, čím nás může v současné náročné situaci inspirovat a jaký je jeho přístup k této době.

Skutečně podstatné papežské charisma spočívá ve schopnosti číst znamení doby a vést církev tak, aby dokázala naplňovat podstatu svého poslání: hlásat evangelium a zprostředkovat spásu. Papež František je nesporně papežem, který otevřeně přiznává, že se to církvi nedaří, nehází přitom odpovědnost na zlý, nepřátelský vnější svět a především: snaží se to změnit.

Papež na jedné straně stojí v čele církve, která má více než miliardu věřících, a na straně druhé se očekává, že bude mluvit k světu. V obou rolích ho čekaly obrovské výzvy. V té první roli se snaží změnit dikci a formu komunikace katolické církve. Církev totiž často působí jako židovství v Ježíšově době: věří na zvednutý ukazovák a na možnost spásy skrze zákazy a příkazy a stará se až příliš o svoji organizaci, jejich uchování a zajištění. František mění perspektivu a obnovuje naději obejmutím slabosti. Před několika dny v Bagdádu zaznělo: 

"Boží přísliby nabízejí radost, která nenachází srovnání, a nezklamou. Jak se ale naplňují? Skrze naše slabosti. Bůh blahoslaví ty, kdo jdou až do hloubky cestou své vnitřní chudoby. Někdy se můžeme cítit neschopní či neužiteční. Nevěřte tomu, protože Bůh chce naplnit svá zaslíbení právě skrze naše slabosti. ... Možná se díváš na své ruce a zdají se ti být prázdné. Možná se ve tvém srdci plíží nedůvěra a cítíš, jakoby se k tobě život choval nevděčně. Jestli je to tak, neboj se. Blahoslavenství jsou o tobě. O tobě, který jsi sklíčený, hladový, žíznící po spravedlnosti a pronásledovaný. Bůh ti slibuje, že tvé jméno je zapsáno v nebesích, v jeho srdci!"

Nebát se budoucnosti, nezajišťovat se, nespoléhat se na instituce, majetky, politická spojenectví a moc, ale jít dopředu, neuváznout v nostalgii po idealizované minulosti nebo sebelítosti. Na Popeleční středu to pojmenoval takto:

"Cesta postní dobou je exodus z otroctví do svobody. Těchto čtyřicet dní nám připomíná čtyřicet let, za kterých Boží lid putoval pouští. Bylo ještě mnohem těžší opustit Egypt, který se Božímu lidu vryl do srdce, než ten, ze kterého prchali. Tento Egypt si stále nosili s sebou. Na cestě se ustavičně objevuje pokušení oplakávat tamní blahobyt, obracet se zpět, vázat se na minulé vzpomínky, na nějakou modlu. Pro nás platí totéž: návratu k Bohu překáží naše nezdravá lnutí, zdržují jej svůdné smyčky neřestí, klamné jistoty vkládané do peněz a vnějšího zdání, ochromující bědování nad vlastním osudem. Pokud chceme kráčet dál, je třeba těmto přeludům strhnout masku. Postní doba je cesta, která se cele týká našeho života i nás samých. Je to čas k prověření stezek, jimiž se ubíráme, abychom našli tu, která nás dovede zpět domů."

Ve své druhé roli musel reagovat na dvě rozsáhlé krize, na migrační krizi v roce 2015, a na současnou už rok trvající pandemickou hrozbu. Připomínal politickým elitám a celé západní společnosti klíčové hodnoty křesťanské víry, která už ve starozákonních kořenech vede k soucitu s přistěhovalci. A všichni máme na paměti jeho působivá gesta a slova, kterými povzbuzoval k zvládnutí pandemie a jejích drtivých dopadů. Možná tím nejcennějším přínosem jeho pontifikátu je poukázání na bytostné propojení náboženského úsilí o spásu a každodenní snahy o prolamování Božího království, o prosazování jeho hodnot pokoje, spravedlnosti a radosti už teď a tady. 

Františkova poslední cesta do Iráku je ukázkou jeho odvahy a smyslu pro jednání, které vtěluje hodnoty a postoje. Riskoval cestu do jedné z nejvíce rozvratem, válkou a násilím zničených zemí na světě. I v době, kdy je svět pohlcen starostí o dnešek, František jako duchovní vůdce pracuje na uzdravování minulosti a připravuje budoucnost. Zasévá semena naděje, protože po takové návštěvě a setkání jako s ajatolláhem Al-Sistáním těžko bude moci někdo věřit propagandě fundamentalistických islámistů, že křesťané jsou křižáci, kteří je nenávidí a chtějí zničit. Františkova odvaha jít riskantní cestou Ježíšovy vydanosti inspiruje a strhává. Připomíná, že nejen z pandemické, ale i z dalších krizí, klimatické či migrační, buď vyjdeme společně a posíleni, nebo jí projdeme každý na svou pěst a pak selžeme. Jako první člověk v globálním světě, jehož rizika tak intenzivně prožíváme, je František první skutečně globální hráč, který promýšlí a věrohodně ztělesňuje ideu všeobecného lidského bratrství, která je podmínkou přežití lidského rodu. 

Dovnitř církve působí, jako by ztratil tah na bránu, musí se zabývat fenoménem sexuálního zneužívání v církvi, který zdědil po svých předchůdcích, a jeho snaha obnovit církev naráží na odpor a nezdary, ale pomalu a trpělivě koná další kroky, které představují důležité průlomy do budoucnosti. Jeho poslední encyklika Fratelli Tutti nepůsobí tak propracovaným a vytříbeným dojmem, jak bývá u podobných dokumentů zvykem. František nechce stavět pomníčky svého pontifikátu, budovat svůj obraz a předvádět se před historií, jak jeden dobový pozorovatel pojmenoval chování papeže Pia IX. Touží po lidštějším světě, proto chce utvářet svoji dobu, utvářet budoucnost, vstoupit do aktuálních debat, a to nejde bez určitého rizika. Anebo řečeno ještě jinak, jak zaznělo opět z jeho úst v Iráku: „Kdo si chce očistit srdce, musí si ušpinit ruce.“ Tak jako evangelijní Samaritán: 

"Je třeba jednat v Samaritánově stylu, připustit, aby na mne dolehlo to, co kolem sebe vidím, za vědomí, že utrpení mne změní. Je nutné zabývat se utrpením druhých. Mnohá svědectví o nezištné a velkorysé lásce, která jsme zaznamenali v těchto měsících, zanechala nesmazatelnou stopu ve svědomích a také sociálním tkanivu. Naučila nás, že zájem o druhé, péče, doprovázení a obětavost jsou nezbytné, aby se sytilo bratrství. Tato svědectví hlásala a uskutečňovala Boží příslib."

Tomáš Petráček pro Radio Proglas

Audioverze

Někdo mě přijal

Připomeňme si ústřední pravdu našeho života: přišli jsme na svět, protože nás někdo přijal; jsme stvořeni pro lásku, jsme povoláni ke společenství a bratrství. Tento fakt našeho bytí nás podepírá zejména v dobách nemoci a křehkosti.

Při vstupu na internet

Všemohoucí, věčný Bože, tys nás stvořil ke svému obrazu a nařídil nám, abychom všechno dobré, pravdivé a krásné hledali především v božské osobě tvého jednorozeného Syna, našeho Pána, Ježíše Krista.
Prosíme tě, dej, abychom na přímluvu svatého Izidora, biskupa a učitele, na cestách internetem vedli své ruce a oči k tomu, co je milé tobě, a každého člověka, kterého potkáme, přijímali s láskou a trpělivostí.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.