Kříže
V posledních dnech jsme účastníky velké debaty o křížích. Ano, v minulosti jsme několikrát zaznamenali rozhodnutí zahraničních soudů o tom, zda mohou být ve školách kříže, nebo zda můžeme a budeme používat různé náboženské symboly, jako vánoční stromy, jesličky a podobně. Do jaké míry tím, že se hlásíme ke křesťanské Evropě můžeme zranit lidi jiné víry. V posledních letech stále častěji i ze Spojených států na Vánoce už nechodí poštou pohlednice s nápisem „Veselé Vánoce“, ale „Veselé svátky“. Zdá se,že v některých zemích to mají nahnuté i jesličky a vánoční stromy. Půjdete-li si koupit čokoládového Mikuláše s berlou a mitrou, schválně se podívejte, že to není Mikuláš, ale německy „Vánoční muž“. Neznalost toho, kam patříme, co vyznávali a čemu věřili naši předkové se nakonec promítá i do hořkosladkých komických historek, kdy se vnouče ptá babičky, proč na té budově na věži je „plus“. Babička musí vysvětlit, že ono „plus“ je znamení kříže.
Pro nás, křesťany, je důležité vědět,že ve světě slovo „křesťan“ je odvozeno od Christos, tedy od Krista. V češtině je to zvláštně trochu jinak. Naše slovo „křesťan“ je odvozeno od slova „křest“. Tedy spíše od slova „kříž“, než od Krista. Je to krásný symbol, který nám připomíná svými břevny vertikálu, tedy svislé břevno vztahu člověka a Boha a horizontálu, tedy břevno které je symbolem lásky k druhým. Řekl jsem, že je to symbol a za tím si stojím. Z řeckého symbolon jde o znamení, které bylo používáno jako průkaz totožnosti – byla rozlomena hliněná destička či prsten a obě půlky patřily k sobě. Kdo se prokázal držením půlky, která zapadala do té první, byl věrohodným poslem, důvěryhodnou osobou. Symbol tedy připomínal vnitřní nastavení, jakýsi poukaz na vnímatelný znak skutečnosti, která by jinak vnímatelná nebyla. Křesťanský kříž, prázdný hrob, ryba, to všechno jsou symboly, které mají vnitřní náplň a ukazují na ni.
Ten, kdo o ní neví, alespoň o ní tuší. Je to znamení identity, která se vytrácí a kterou pomalu ztrácíme. Namísto symbolu začínáme užívat tzv. loga, tedy pouhou grafickou značku nějaké organizace. Logo samo nemusí být spojeno se znalostí vnitřního obsahu. Jakmile začneme v kříži vidět nikoli symbol ukazující na Krista, křest, ale jen grafickou značku velké světové organizace, křesťanského náboženství, pak jsme ztratili svou identitu. Už nevíme, co je vlastně tak důležité, kam patříme, kam jdeme.
A přece právě kříž je i znamením křižovatky, připomínkou, že jako křesťané jsme lidé na cestě, putují lid. Kam putujeme? No přece do Božího království. Naše a dokonce i evropská reakce na odstranění křížů na fotografiích pravoslavných řeckých kostelů je tedy dobrým znamením, že alespoň vzdáleně stále ještě máme povědomí o tom, co je důležité. Ti, kdo se mi posmívají, že se starám o maličkosti, by asi byli prvními, kdybych se tématu odstraněných křížů nezmínil, kdo by mne kritizovali. V mém textu jde prý jen o truchlivé rozpoložení stárnoucího člověka, namísto o svědectví křesťanské lásky. Ano, jsem starý, ale rád bych upozornil, že mládí automaticky neznamená neomylnost, pokrok a jasný úsudek. Zdaleka si nemyslím, že své pocity přeháním, když píši, že vše může začít odstraňováním křížů na fotografiích a končit odstraňováním křížů skutečných. Žel Bohu,právě mé stáří a zkušenosti mi říkají, že leccos podobného jsem už zažil. Proto mé drobné varování. Moji mladí oponenti ani netuší, jak se modlím, abych se mýlil a jak bych byl rád, kdyby se vývoj v Evropě a ve světě ubíral dobrým a lidským směrem. Zatím se spíše zdá, že překvapivě vyrůstají nové generace aktivistů, kteří se budou lidem snažit říkat co si správně myslet, čemu věřit a budou se jim snažit zajistit to pravé štěstí, jak oni si ho představují. Hospodinovy cesty ale nebudujeme my z dotací, ale je na nás, abychom je pokorně objevovali a kráčeli po nich.
pro Radio Proglas Dominik Duka
Audiozáznam v Audioarchivu Proglasu - modré tlačítko Přehrát