K čemu je evropská integrace a jaká je naše role v ní?
Všichni v mém okolí obdivují vynikající herecký výkon Garyho Oldmanna ve filmu Nejtemnější hodina, za který dostal Oskara a v němž ztělesnil Winstona Churchilla v době druhé světové války. Mne ten film potěšil zejména proto, že nás vrátil do časů, které byly skutečnou inspirací pro poválečnou evropskou integraci. Vždyť to byl právě Churchill, kdo v březnu 1943 v BBC navrhl ustavení Rady Evropy. V témže roce Jean Monnet, člen exilové francouzské vlády v Alžíru, prohlásil, že „mír v Evropě nenastane, dokud její státy budou zakládány na základně národní suverenity… Země Evropy jsou příliš malé, aby mohly svým národům zaručit prosperitu a sociální vývoj.“
Týž Churchill, jenž „zachránil“ Británii a tím asi i Evropu před nacistickým hitlerovským režimem, pak těsně po druhé světové válce ve svém slavném curyšském projevu pro evropskou mládež jako hlavní poučení, jak zabránit další světové válce, vyslovil apel, ať vytvoří sjednocenou Evropu.[1]
Evropské státy v první polovině 20. století dvakrát vážně selhaly ve své základní funkci – ochraně životů a bezpečnosti svých obyvatel. Myšlenka evropské jednoty jako nástroje umožňujícího mírové soužití evropských národů, která se po staletí vracela v pracích politických myslitelů, měla v této situaci výjimečnou příležitost k uplatnění.[2] Již během války vznikaly iniciativy navrhující konkrétní formy organizace, jejímž úkolem by bylo udržovat mírové vztahy mezi evropskými národy a regulací jejich ekonomik zajistit obyvatelům kontinentu důstojné životní podmínky. Návrhy na celoevropskou organizaci, které se v poválečném období objevovaly, proto reflektovaly potřebu zásadní změny jak v politické, tak i v ekonomické sféře.
Celkově lze říci, že důvody pro poválečnou evropskou integraci byly následující: zabezpečení míru překonáním nacionalisticky orientovaných státních struktur, ochrana hodnot demokracie, vlády práva a úcty k právům každého člověka, umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu.
K naplnění těchto cílů se ukázala jako nutnost kontrola uhelného a ocelářského průmyslu, bez kterého bylo vedení války nemyslitelné. (Posléze se k tomu připojila i kontrola užití jaderné energie pro mírové účely.) Po dlouhých a obtížných jednáních bylo řešení společné kontroly tehdejších základních strategických surovin nalezeno v projektu Evropského společenství uhlí a oceli, organizace, která začala spravovat francouzské a německé zdroje uhlí a oceli, vytvořila společný trh těchto produktů a prostřednictvím nadnárodních orgánů upravovala podmínky výroby a prodeje v těchto klíčových odvětvích. Vláda Německa v čele s Konradem Adenauerem plán okamžitě přijala, ačkoli bylo zřejmé, že přináší mezinárodní kontrolu německého těžkého průmyslu. Otevíral totiž Německu cestu k rovnoprávnosti. Členství bylo nabídnuto i dalším evropským zemím. Státy Beneluxu, vklíněny mezi Francii a Německo, měly přirozeně zájem o účast v organizaci, která měla pomoci regulovat vztahy velkých sousedů. Motivy Itálie pro účast v Evropském společenství uhlí a oceli byly obdobné motivům Německa, poražené země usilující o návrat k rovnoprávné mezinárodněpolitické pozici.
Výsledek II. světové války naopak nepřinesl státům na východ od Německa ochranu před novou expanzí, tentokráte stalinského Ruska (respektive SSSR), které si celou střední a východní Evropu záhy podmanilo. Po podmanění středovýchodní Evropy Sovětským svazem snahy o integraci v demokratickém táboře západní Evropy posílily, tato integrace se totiž kromě výhod pro hospodářství, volný pohyb obyvatelstva, služeb a kapitálu stala také hrází proti další možné expanzi Sovětského svazu.
V hodnotové oblasti se západní Evropa snažila po hrůzách nacismu a stalinismu vrátit ke kořenům evropské humanistické tradice. Idea lidských práv jako nábožensky, etnicky, politicky a sociálně neutrálního principu se zrodila z křesťanského učení kladoucího důraz na každého jednotlivého člověka, jehož lidskou důstojnost nelze z vnějšku omezit. Všichni lidé bez rozdílu jsou obdařeni právy z jednoho prostého důvodu, že to jsou lidé. Tento pohled se odrazil i v jednom z proudů evropské integrace, tvořeném Radou Evropy, která vznikla v květnu 1949 a jejíž nejznámější institucí je Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, před nímž každý Evropan může hledat zastání před svým státem, pokud mu zasáhne do jeho lidských práv a základních svobod. A právě idea ochrany lidských práv spolu s touhou po ekonomické prosperitě a svobodě byla i hnacím motorem společenských změn v roce 1989 v naší zemi a jejím okolí.
V nedávné době upozornil poválečný sociální demokrat Karel Hrubý, že[3] „naše identita, kterou bylo možno po implozi komunismu označit jako: prodemokratickou a proevropskou, se v posledních letech začíná měnit. Po vlně proevropanství vznikla ve značné části české společnosti skepse k demokracii i k Evropské unii. Vzrostla nevraživost k cizímu, neznámému, ne-českému. Oživila se nacionální sebestřednost. Přitom ti, kteří projevují nespokojenost s demokracií nebo s EU, vědí jen, že jim tu něco vadí, co je třeba odstranit. Nevědí však, co má přijít namísto toho jako ozdravění.“
Vstupem do Rady Evropy a posléze i Evropské unie se Česká republika zařadila po bok těch „spolehlivějších a stabilnějších“ zemí ve světě. Získala tím na prestiži u ostatních zemí, cizinců, kteří naši zemi navštěvují, i u zahraničních soukromých investorů. Naši zástupci, které jsme si sami v České republice zvolili, mají možnost se spolupodílet na rozhodování o směřování Evropy. Evropský parlament, Evropská komise, Evropská rada, Rada EU, Soudní dvůr Evropské unie, Evropská centrální banka, Evropský účetní dvůr – ve všech těchto klíčových institucích prostřednictvím českých zástupců spolurozhodujeme spolu s ostatními členskými státy o chodu Evropské unie a jejích pravidlech. Není to tedy jen nějaký vzdálený a odosobnělý „Brusel“, kdo určuje směřování Evropské unie, ale občané členských států Evropské unie.
Máme-li nějaké výhrady k fungování našeho státu, jsme to jen my sami, kdo mohou případné chyby napravit.
Úplně stejné je to i ve vztahu k Evropské unii, jsme její významnou částí. Pokud se nám něco nelíbí, tak to napravme; kontrolujme naše zástupce v evropských institucích, zda a jak pracují v zájmu nejen našeho státu, ale i idejí, na kterých byla společná Evropa po druhé světové válce budována a které nás do ní přivedly po pádu komunistického režimu. A těmi idejemi jsou spolupráce za účelem ochrany míru a prosperity, lidskost a odpovědnost za společný osud našeho kontinentu.
Kateřina Šimáčková pro Radio Proglas
březen 2018
[1] Therefore I say to you: ‚Let Europe arise‘
[2] Částečně převzato ze stranky www.euroskop.cz
[3] Viz článek Hrubý, K. Na co je nám Evropská unie, dostupný na www.denikreferendum.cz