Vážení posluchači Radia Proglas,
dnes probíhají v Lidicích i Ležákách vzpomínkové slavnosti. Vracejí nás do doby před 75 lety. Těmto událostem ovšem předcházely mnohé jiné události - mnichovská dohoda, okupace Československa, ale také statečný odboj. Lidice i Ležáky byly pomstou za atentát na tehdejšího říšského protektora Reinharda Heydricha, muže nacismu číslo 2, s nímž se počítalo jako s nástupcem Adolfa Hitlera.
Atentát byl důležitý krok, kterého se odvážili stateční parašutisté z Moravy i Slovenska. Mnozí z nich patřili ve svém mládí do organizace Orla, tam se učili lásce k Bohu, k bližnímu, k vlasti, ale také odvaze. Je to třeba zdůraznit při příležitosti výročí Lidic a Ležáků.
Lidické události vstoupily do mého života zvláštním způsobem. 15 let, kdy jsem pracoval v plzeňské Škodovce, byl mým nadřízeným přítel Mirek, mladý muž, který absolvoval středoškolské vzdělání u salesiánů a pak v 50. roce se rozhodl vstoupit do semináře. Do něj ovšem už nevstoupil - byla tu čtyřletá služba u PTP, návrat domů do Škodovky a později, protože se mladí scházeli, aby zachovávali společenství, následovalo komunistické vězení. A zde, v mém rodném městě Hradci Králové, se setkal s mužem, který byl u vyhlazení francouzského Oradouru i našich Lidic.
Obě místa vzpomenul kardinál Pietro Parolin ve své homilii v římské bazilice sv. Kříže v Jeruzalémě pro naše poutníky, ale také pro jednu dnes starší paní, která patří do skupiny lidických dětí. Rozhovor, který jsme s ní vedli, je nesmírně poučným a mohu říci, že je vyznáním. Moji rodiče byli Slováci, nechali mě pokřtít, říkala. Pak přišla otázka - dokážete odpustit? Řekla: Ano, odpustila jsem, protože začátkům víry mě naučila rodina v Německu, u které jsem byla v adopci. Jsem katolička, jsem hrdá, že pocházím z Lidic, jsem hrdá na svou víru a jsem hrdá na svou vlast.
Myslím, že to jsou slova, která bychom měli nejen slyšet, ale měli bychom si je vzít jako poučení do dnů, které jsou před námi, až se budeme rozhodovat, kdo bude naši zemi reprezentovat navenek i dovnitř. Naše společnost potřebuje lidi statečné, lidi, kteří důvěřují druhému člověku, a kteří opravdu mají rádi svou rodinu, svou zem.
Naše setkání s papežem Františkem a jeho požehnání obrazu Lidické Madony bylo tedy požehnáním právě těm statečným. Bylo také požehnáním a odpuštěním, protože Madona, která je variací na Palladium země české, nedrží v náručí Ježíška. Nejsvětější Svátost byla v lidickém kostele svatého Martina potupena, rozšlapána mužem, se kterým se právě můj parťák setkal ve vězení, Maxem Rostockem. Mužem, který dal nejprve milost stařičkému knězi P. Josefu Štemberkovi, když ovšem od něj dostal otázku - co bude s těmi nevinnými ostatními muži? odpověděl - budou zastřeleni. Pak chci být zastřelen s nimi, protože k nim patřím. Dobový záběr pak ukazuje, jak Max Rostock, tento důstojník německé armády, ho přímo strká ke zdi, k té zdi, která se stala vývěsním štítem zápasu za naši svobodu, protože tyto události vrátily naši vlast na mapu světa.
Velmi často pochybujeme a debatujeme o tom, co bylo či nebylo třeba. Musíme ale říci, že prezident Beneš, který odjel po Mnichovu, odjel s vizí a přesvědčením, že znovu vybojuje této zemi svobodu. Podařilo se mu to, ale podařilo se mu díky věrným a odvážným, ke kterým patří také kněz Josef Štemberka.
V každém zápase i v dnešní době budeme nejenom tázáni, kdo jsme, ale vše bude také záležet na naší odpovědnosti a statečnosti ve víře v Boha a v lásce k této zemi.
Pro Radio Proglas Dominik Duka.