Emoce vyvolané esejí Benedikta XVI.
Církev a sexuální zneužívání, text, který Benedikt XVI. publikoval 11. dubna 2019, vyvolal jak pobouření, tak potlesk. Tradicionalisté oceňují Benediktovo rozhořčení nad procesem celkového uvolnění mravů zahájeného v 60. letech minulého století, liberálové poukazují na nerespektování odborných studií ohledně příčin sexuálního zneužívání.
Benedikt XVI. v úvodu svého pojednání uvádí, že chtěl k diskusi přispět jakousi retrospektivou a proto – cituji – „sesbíral jsem několik poznámek, které by snad v této nesnadné chvíli mohly být užitečné.“ Další čtení by proto mělo respektovat především tuto povahu textu. Autor si neklade nárok na jedině správný názor, ale reflektuje to, co sám během svého života prožil a s touto osobní zkušeností by chtěl přispět k současné diskusi a hledání odpovědí na bolestivé otázky.
Pojednání je rozděleno do třech částí, přičemž první část ohledně reflexe konkrétních zkušeností se prolíná i do úvodu druhé části, kde Benedikt XVI. vzpomíná na život v seminářích v 60. letech. Z textu je jasně patrné, jak dramaticky na něj působily všechny změny probíhající v 60. letech, které neváhá označit jako rozpad věroučné autority církve ve věcech morálky. Tvrdí dokonce, že pedofilie byla diagnostikována jako přípustná a vhodná. Novinář Austen Ivereigh připomíná, že skutečně v 70. letech bylo možné najít v televizních programech otevřené debaty ohledně legalizace sexu s nezletilými. To samozřejmě působilo pobuřujícím dojmem. Současně je však třeba vzít v úvahu další vývoj, kdy naopak ochrana nezletilých se jeví jako závažné téma a jedním z jejích výrazů je přijetí Úmluvy o právech dítěte, kterou ratifikovalo 196 států.
Turbulentní 60. léta ovlivnila Benedikta XVI. natolik závažným způsobem, že ve svých poznámkách vynechává jakékoliv jiné příčiny sexuálního zneužívání a odhlíží od závěrů odborných studií. Ostatně i způsob, jakým Benedikt XVI. užívá pojem pedofilie, vykazuje známky zkratkovitosti, jelikož ji zaměňuje se sexuálními aktivitami s nezletilými. Pravá pedofilie je přitom trvalá nebo dlouhodobá náklonnost a sexuální touha k dětem, na nichž pedofila fascinuje jejich otevřenost, nevinnost a bezprostřednost; většina pedofilů však dokáže své touhy ovládat a dětem neublíží.
Podle závěrů odborných studií docházelo k sexuálnímu zneužívání i dříve než v 60. letech, např. studie dublinské diecéze se týká období od roku 1940. Sexuálního zneužívání v 60. letech se pak dopouštěli kněží, kteří byli formováni tradiční oddělenou seminární výchovou, nikoliv tou, kterou Benedikt XVI. kritizuje. Pachatelé z řad duchovních obvykle nebyli diagnostikovanými pedofily. I pokud by uvolněná 60. léta negativně ovlivnila duchovní, proč tedy nenavazovali více konsenzuální sexuální vztahy, ale dopouštěli se právě zneužívání? Ve většinové společnosti znamenala sexuální revoluce sice uvolněnější sexuální morálku, nikoliv však zvýšení počtu sexuálně deliktního chování.
Benedikt XVI. zmiňuje otevřené informování školní mládeže ohledně sexuality, snadnou dostupnost filmů se sexuální tématikou a jejich volné promítání. Je zřejmé, že všechno toto v něm vyvolalo velké znepokojení. Dokladem silného emotivního vkladu jsou také jeho až příliš osobní poznámky. Zmiňuje Franze Böckleho, kterého dobrý Bůh ušetřil úmyslu být důsledným odpůrcem tvrzení obsažených ve Veritatis splendor, protože Böckle zemřel před vydáním encykliky. Stejně jako připomíná, že knihy Josefa Ratzingera bývaly skrývané jako škodlivé a studenti je četli pod lavicí.
Benedikt XVI. nepoužívá termín klerikalismus, kterým papež František irituje tradicionalisty. Druhá část Benediktových poznámek je však obsahově velmi blízká fenoménu, který František systematicky kritizuje. Benedikt XVI. poukazuje na tzv. „garantismus“, kterým míní zaručení takové míry práv obviněných, která fakticky znemožňovala jejich odsouzení. Připomíná slova evangelisty Marka: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.“ (9,42). Těmito nepatrnými jsou „prostí věřící, jejichž víra by mohla být otřesena intelektuální pýchou těch, kteří se považují za inteligentní“.
Ochrana práv obviněného je dobrem, které musí být garantováno, stejně tak ale musí být garantováno i dobro víry, a toto dobro je dle Benedikta XVI. kanonickým právem chráněno nedostatečně. Jinými slovy interpretace práva svědčila vždy víc ve prospěch pachatelů než směrem k ochraně dobra víry. To byl také důvod, proč podpořil po dohodě s Janem Pavlem II. přesun některých kompetencí z Kongregace pro klérus na Kongregaci pro nauku víry. Benedikt XVI. bez obalu přiznává, že na Kongregaci pro klérus garantismus široce dominoval.
Benedikt XVI. zde vyjadřuje jednoznačnou podporu reformám papeže Františka. Otevřeně přiznává, že delikty duchovních poškozují dobro víry. Nechce upírat duchovním právo na obhajobu, ale zdůrazňuje nutnost takových postupů, které by důsledně chránily dobro těch nepatrných. I síly Kongregace pro nauku víry byly limitované, a proto se papež František pustil do dalších reforem.
Benedikt XVI. odmítá pokusy vytvořit nějakou jinou církev, to by se jednalo o, jak sám říká, „experiment, který se již uskutečnil a selhal“. Nemůžeme si sami vytvořit nějakou lepší církev, protože v každé době bude v církvi přítomen hřích a zlo, vždy budou ryby dobré i špatné, pšenice i koukol. Benedikt XVI. proto kritizuje pokusy nahlížet na církev jako na druh politického aparátu. Vyzývá k obnově víry a k vytváření životních postojů víry, k nutnosti hledět s pokorou, na ty, kteří se celým srdcem nasazují pro Boha, přičemž tyto křesťany můžeme nalézat napříč církevním spektrem.
Obnova církve totiž musí probíhat v srdci každého jednotlivého věřícího, nikoliv v pokusech vylučovat ty, kteří nežijí podle našich představ. Austen Ivereigh upozorňuje na snahy o vytvoření církve „čistých“, konkrétně uvádí přívržence arcibiskupa Vigana. I pro církev je užitečné, a dokonce nutné převzetí některých postupů, které napomáhají zlepšení chodu instituce, posilují kontrolní mechanismy a garantují ochranu práv všech členů společnosti. Nesmí se však přitom zapomenout na spirituální rozměr církve, modlitbu a pokání, jinak – cituji –„vzniká riziko, že se ze sebe učiníme pány víry, místo abychom se vírou nechali obnovit a ovládnout.“
Církev je tvořena hříšníky a pokusy vytvořit z ní uzavřenou skupinu jedině pravých věřících koketují s herezí donatismu. Stačí vzpomenout na Marciala Maciela, zakladatele Legionářů Kristových. Ústně deklarovaný konzervatismus není zárukou vůbec ničeho.
Zklidnění emocí by prospělo, pokud by Benediktův text byl čten tak, jak byl autorem zamýšlen. Tedy jako pokus o pomoc - přispět svými zkušenostmi papeži Františkovi v této složité době. Benedikt XVI. svůj text konzultoval s kardinálem Pietrem Parolinem i s papežem Františkem a v závěru svého textu papeži děkuje. Je škoda, že on sám jako autor nepodnikl víc pro vyjasnění svého oficiálně deklarovaného záměru. Jemu samotnému nepomáhá, že nikde ani letmo nezmiňuje odborné studie ohledně fenoménu zneužívání. Jeho text je pak využíván jednostranně, a to buď k interpretaci, že za všechno můžou 60. léta a volná sexuální morálka, anebo naopak jako důkaz, že Benedikt XVI. je úplně mimo. Oprávněně je třeba zdůraznit, že není možné opomíjet závěry odborných studií. Pokud bude analyzována příčina poškození stavební konstrukce budovy, jistě si nikdo takto počínat nebude.
Vyhrocený přístup k textu Benedikta XVI. škodí liberálům i tradicionalistům a zabraňuje jim ve čtení textu, jak byl zamýšlen, a to jako osobními poznámky bez nároku na odbornou studii. Čtěme proto text jako osobní poselství muže s jeho životní zkušeností.
JUDr. Ing. Marie Kolářová, pro Radio Proglas, květen 2019
audioarchiv Proglasu