Proč je třeba chránit soudcovskou nezávislost?
V každé středně velké evropské zemi, jakou je i Česká republika, působí několik tisíc soudců. Určitě se mezi nimi najdou takoví, kteří svou práci nedělají perfektně. V naší zemi se lidé hodně a zarputile soudí, soudy jsou přetížené a řada soudních řízení trvá dlouho. A skoro každé soudní rozhodnutí znamená, že jedna strana prohrála a pociťuje to jako svou újmu. Moc výkonná si neumí poradit se špatnými soukromými exekutory, legislativa dlouhodobě nečelí problémům s lichvou, enormními náklady řízení a pádem řady lidí do neřešitelných dluhových pastí, ale konkrétní lidský osud zpečetí až konečné soudní rozhodnutí o exekuci či úpadku. Takže ve společnosti je velmi mnoho lidí, kteří jsou nespokojení s konkrétním soudním rozhodnutím - protože prohráli, byli odsouzeni či zbaveni majetku. V takové situaci nacházejí odezvu hlasy populistů, že soudce je třeba zkrotit, že nějaký soudce je špatný, takže je potřeba zavést možnost odvolávání všech soudců a řadu z nich vyměnit. Někdy s těmito hlasy lidé souhlasí i proto, že kritik rozhodnutí účelově zkreslí či nesdělí všechny okolnosti případu. Je tedy velmi jednoduché zaútočit na soudce a tak snižovat důvěryhodnost soudní moci.
Proč si na to máme dávat pozor a chránit soudcovskou nezávislost?
Důležitost nezávislosti soudnictví i každého soudce si uvědomíte v situaci, kdy se soudíte s někým mocným (například bohatou korporací či vlivnými novinami) nebo se státem. V právním souboji se státem či jiným mocným soupeřem potřebujete, aby o Vaší věci rozhodoval někdo, kdo se nebude bát, kdo nebude poslušný moci a kdo bude mít garantováno, že za své spravedlivé rozhodnutí nebude potrestán, pokud se mocným nebude líbit. Ve velkém, životním sporu mezi jednotlivcem a státem či jiným mimořádně silným hráčem je třeba, aby na místě soudce seděl někdo, kdo nebyl do své funkce dosazen pro svou servilitu k moci a o němž není předem zřejmé, že je ochoten dělat kvůli své kariéře kompromisy s mocí.
Velký díl odpovědnosti za ochranu reputace justice určitě závisí na soudcích samotných. Na tom že budou hodně pilně pracovat, přesvědčivě odůvodňovat a vysvětlovat svá rozhodnutí, chovat se řádně a transparentně.
Vzpomínám, jak zesnulý český ústavní soudce Vojtěch Cepl vždy zdůrazňoval anglosaskou maximu, spočívající v tom, že vláda většiny musí být korigována vládou práva. Žijeme sice ve státě, kde je u moci ten, kdo získal většinu ve volbách, ale to neznamená, že při vládnutí nemusí dodržovat pravidla stanovená v Ústavě a zákonech. Také je třeba chránit dělbu mocí, moc totiž vždy trochu korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Zejména soudci nesmějí působit v jiné moci ani vstupovat do střetu zájmů se soukromým sektorem. A parlamentní většina tvořící zákony i vládu musí být kontrolována alespoň Ústavním soudem, státní správa zase správním soudnictvím, státem vedená trestní obžaloba nesmí před soudem uspět proti nevinnému.
Jednou ze základních podmínek zmíněné vlády práva korigující vládu většiny je tedy silné a nezávislé soudnictví. Ve státě, který má být považován za stát právní, musí mít soudní moc stejnou pozici jako moc výkonná a zákonodárná. Zásada oddělení soudní moci a její nezávislosti byla vtělena do všech demokratických ústav, nezbytným požadavkem zajištění nezávislosti soudní moci je, aby podmínky ovlivňující výběr, jmenování, služební postup, odvolávání či odměňování soudců umožňovaly jejich nezávislost na výkonné a zákonodárné moci. Pokud bychom totiž dohled nad soudy ponechali na vládě, parlamentu, prezidentovi či ministrovi spravedlnosti nebo generálnímu prokurátorovi, pak by si soudce musel stále dávat pozor, aby se na něj nerozzlobili za rozhodnutí škodící jejich aktuálnímu politickému zájmu.
Soudce však nesmí mít vztah závislosti se žádnou ze soudících se stran, a to ani tehdy, když je stranou sporu stát. Tím je chráněna pozice druhého účastníka sporu.
Justice „jen“ vydává rozhodnutí, obrazně řečeno tedy disponuje pouze kulatým razítkem, nemá k výkonu svých rozhodnutí ve svých rukou ani meč, kterým disponuje exekutiva, ani peněženku, kterou disponuje legislativa. Takže jde o jedinou ze tří mocí, u níž nehrozí nebezpečí diktatury a jejíž síla je dána hlavně vaší důvěrou a z ní plynoucí legitimitou.
Nezávislost bezesporu neznamená totální nezávislost soudce na čemkoliv, třeba na zdravém rozumu, zákonech či ústavním pořádku. Soudci podléhají kárnému řízení, u nás o jejich profesních proviněních rozhodují senáty složené z poloviny ze soudců z různých soudních těles a z poloviny z ostatních právních profesionálů – advokátů, akademiků, státních zástupců. Soudce může být své funkce zbaven rozhodnutím takovéhoto senátu, jen poruší-li svou povinnosti, má-li ve svých řízeních průtahy a podobně. Je správné, aby příslušný senát byl na soudce přísný. Nezávislost totiž není soudcovskou výsadou, je institucionální zásadou, garantující nestranné rozhodování pro účastníky sporu.
V systému, zaručujícím nezávislost soudní moci, nemáte jistotu, že bude vždy vydáno vynikající rozhodnutí, avšak v systému, v němž je soudní moc podřízena politické moci (ministrovi, vládě, prezidentovi či parlamentu) máte jistotu, že před ní v politicky či mocensky podbarveném sporu prohrajete. Chraňte a hlídejte si nezávislost svých soudců, jen tak budete mít ve sporu s mocnými zaručenu jejich nestrannost. A střezte se těch mocných, kteří na soudní moc útočí, nechtějí totiž být pod žádnou kontrolou.
Kateřina Šimáčková pro Radio Proglas
září 2017