Milí přátelé,
začínám dnes trochu netradičně. Chtěl bych nejprve srdečně poděkovat všem, kteří mi napsali v těchto dnech milá slova k mému životnímu výročí. Bylo jich tolik, že při nejlepší vůli nemohu odpovědět všem jednotlivě. Zejména mne potěšila povzbuzující slova od těch, kteří připojili svědectví o tom, jak jim v životě a na jejich duchovní cestě pomohly mé knížky a různé proslovy.
Já blahopřání k narozeninám vždy přijímám s jistými rozpaky. Chápu, že se lidem gratuluje k tomu, že dokončili školu nebo knihu, ale copak je to nějaký výkon či zásluha, že se člověk dožije nějakého věku, byť kmetského, jako je tomu třeba v mém případě? To přeci dokáže každý.
Já navíc ještě nedokážu plně uvěřit, že jsem opravdu tak starý, byť pro to prý existují písemné dokumenty, například můj rodný list a píší o tom dnes i seriózní noviny - protože když má člověk spoustu práce a navíc je stále většinou mezi mladými lidmi, nestačí a nedokáže vlastně úplně zestárnout. Staré civilizace měly rituály přechodu z jinošství do dospělosti, kdy byl mladý muž konfrontován s nebezpečím smrti – pravděpodobně i ta scéna ze Starého zákona o obětování Izáka otcem Abrahamem, která mně vždycky dost děsila a poněkud pobuřovala, je jen ozvukem jednoho takového starého rituálu přechodu z dětství k dospělosti. Neměly by existovat podobné rituály přechodu do stáří, které by nám připomněly povinnost usilovat o moudrost a zralost a předávat dobré plody našeho života mladším generacím?
V těchto dnech mi přichází na mysl řada věcí. Někteří lidé odvozují latinský pojem pro náboženství – religion – od re-legere. Číst znovu. Asi je dobré podívat se na svůj život jako na text, který je užitečné si ještě jednou přečíst znovu pozorněji a hlouběji. Pak člověk někdy žasne, jak mnohé věci s odstupem hodnotí jinak. Něco, co se nám zdálo velkolepé, čas a další zkušenosti úplně zrelativizovaly. A naopak mnohé z toho, co jsme kdysi zakoušeli jako těžké, temné a nesrozumitelné, to dnes vidíme jako jedinečnou šanci více uzrát. Mnohdy jsme s odstupem Bohu vděčni za to, že nám uzavřel dveře, do nichž jsme se kdysi usilovně dobývali, protože právě jen tak nám mohl otevřít dveře jiné, cestu, kterou měl pro nás připravenou. Mnohdy takzvané náhody s odstupem času čteme jako jedinečné Boží dary - ostatně náhoda je jeden z oblíbených pseudonymů Božích.
Čas narozenin je dobrý čas k zastavení, kdy si člověk může říci: za to, co bylo, děkuji a k tomu, co přijde, ano.
Vydal jsem v těchto dnech autobiografickou knížku, která má název odvozený z citátu z Friedricha Nietzscheho: „To že byl život?“ A ten citát končí: „Nuže, ještě jednou“. Já nevěřím, že náš život se bude nějakým způsobem opakovat. Cítím však v těch slovech jakési přisvědčení našemu životu. Protože náš život je koneckonců něco, co nepíšeme a netvoříme jenom my sami. Ten náš život je jako palimpsest, jako text, který má více vrstev. Skrze tu povrchní vrstvu, to co jsme ze svého života udělali my sami, prosvítá něco hlubšího. To, co tam vepsal Bůh.
Přemýšlejme o tom, co je tím vzkazem, který chtěl Bůh skrze nás poslat lidem, k nimž nás poslal, tím, že nás povolal z nebytí k bytí, že chtěl, abychom byli. Dokud žijeme, můžeme stále na stavbě našeho života s Bohem spolupracovat nebo alespoň s údivem sledovat, jak píše náš příběh. Modleme se, abychom mu přitom příliš nešikovně nestrkali do jeho moudré ruky.
Tomáš Halík pro Radio Proglas
červen 2018