K volbám jsme pozváni již na základě našeho povolání k aktivnímu křesťanskému životu. Jsme posláni do světa a nesmíme se k němu otáčet zády, ale naopak jsme plně zavázaní svědčit svým životem o smyslu naší existence přesahující horizont konečnosti. K odpovědnosti za svět proto patří i svědomitý výběr politické reprezentace. Zajímáme se o volební programy, které můžeme brát za základní, nikoliv však jediné východisko. Úskalí volebních programů spočívá v přílišné lehkosti, s jakou lze slíbit cokoliv, bez ohledu na reálné možnosti splnění takovýchto slibů. Všichni dobře vědí, že za jejich nesplnění žádná sankce nehrozí. Lidé rychle zapomínají, a pokud náhodou ne, výmluvy, proč nebyly sliby splněny, se vždycky najdou.
Se stejnou pečlivostí, jakou věnujeme hodnocení nabídek jednotlivých volebních uskupení, bychom měli vnímat i znamení doby. Buďme bdělí k těmto znamením, naučme se v nich číst a nechejme je na sebe působit. Skloňme se v modlitbě před Bohem a prosme za dar rozlišování. Bdělost ke znamením neznamená, že se necháme vyprovokovat nějakou skandální zprávou, ale budeme si pečlivě všímat témat, o kterých se mluví, a hodnotit jednotlivé postoje a činy, nakolik jsou v rovnováze s křesťanským poselstvím.
Křesťanské hodnoty v politice zní lákavě voličům obávajícím se mizení křesťanství z veřejného prostoru. Znepokojeni sekulárním prostředím v zemi s nízkým počtem praktikujících křesťanů mohou mít někteří věřící upřímnou radost, že se kandidát hlásí k prosazování křesťanských hodnot v politice. To by nás ale nemělo zbavit pozornosti k vlastnímu obsahu této proklamace. Co se skutečně snaží hájit dotyčný kandidát a jaké máme zkušenosti se stranou, za kterou kandiduje? Prosazení určitého konkrétního požadavku ve formě zákona může ve výsledku znamenat záměnu křesťanského poselství za pouhé zákonictví, a tím výrazně zredukovat vlastní obsah tohoto poselství.
Zmiňovala jsem symboly, z kterých můžeme čerpat inspiraci. V pondělí oslavíme svátek sv. Františka z Assisi, světce, jehož jméno si jako první z papežů zvolil současný papež. Nedávno k nám promlouval ze Slovenska. Kladl důraz na osvobozující hlásání evangelia, varoval před zakopáním se v obranném postoji, odsuzováním zlého světa a vyzýval k otevřenosti a tvořivému přístupu. Připomínal, že jako křesťané jsme stále na cestě a nesmíme se zastavovat. Namísto hledání jistot v minulosti bychom měli zapojit srdce a najít odvahu k podstoupení rizikových rozhodnutí. Zpytovat svoje svědomí a být ochotni sami sebe zpochybňovat.
Při rozhodování v těchto volbách bychom proto měli myslet na cestu vpřed. Nenásledovat ty, kteří nám slibují, že vše vyřeší za nás a že nás ochrání před různými nebezpečími. Prošli jsme bolestnou zkušeností s pandemií covidu, přičemž ani není jisté, že definitivně skončila. Dobře víme, jak jsme s dopadli s politickým vedením, které předstíralo, že jsme nejlepší na světě. Poučením pro nás může být, že se nemůžeme spoléhat na dominantního vůdce, protože skutečná síla vedení nespočívá v siláckých projevech, ale ve schopnosti naslouchat, poučit se z vlastních chyb, být schopen dialogu a hledat smír, nikoliv prohlubovat propasti.
Pandemie covidu je též připomínkou, že nejsme pány stvoření. Cizopasník, neviditelný pouhým okem, může dramaticky změnit situaci na celém světě. Přes veškeré zlé následky se náš život nezastavil a nepostihla nás katastrofa paralyzující život na Zemi. Pandemie je současně varováním, že musíme myslet na prostředí, kterým jsme obklopeni.
A opět se vracím k symbolům. Toto pondělí, o svátku sv. Františka uctívaného jako patrona životního prostředí, skončí měsíc trvající ekumenická iniciativa nazvaná Čas stvoření. Téma pro letošní rok znělo: „Kráčíme spolu“. V encyklice Laudato si´uvádí papež sv. Františka jako vzor zdravého vztahu se stvořením, které je Božím darem. Můžeme se zamyslet, co se nám jako první vybaví při slovech „životní prostředí“. Zda si nejdříve připomeneme naši odpovědnost za jeho stav a ochranu, anebo první, co nám naskočí v mysli, je strašení „zeleným šílenstvím“. Zmiňovaná encyklika varuje před hrozbou klimatických jevů, neredukuje však toto varování pouze na hledání technologických řešení k nápravě, ale obrací se k člověku a vyzývá k ekologické konverzi, která znamená, že se v našich vztazích ke světu projevují všechny důsledky setkání s Ježíšem (217). Konkrétně to znamená důraz na rozvoj tvořivosti, postoje vděčnosti a nezištnosti, stejně jako na schopnost postupovat společně. Musíme pocítit, že se navzájem potřebujeme a jsme odpovědni jeden za druhého a za svět. Papež varuje před destrukcí společenského života, kdy bude jeden proti druhému hájit své vlastní zájmy, protože tato cesta vede k dalšímu násilí a krutosti.
Tyto myšlenky mohou být inspirací při rozhodování, koho volit. Varovat se před těmi, kdo straší, kdo vidí řešení v uzavírání se před světem, kdo předem vylučují jiné pro jejich původ. Bratrská láska neznamená, že budeme naivně objímat každého, koho potkáme, ale přemýšlet o něm a o způsobu, jak mu být účinně nápomocen v jeho konkrétní situaci.