Promluva arcibiskupa pařížské arcidiecéze Michela Aupetita

Mnohokrát jsem byl dotazován, jaký to všechno má smysl? Vysvětlení, která přicházejí a posteriori, byť jsou duchovně laděná, nedávají odpověď. Nemáme co pořádného říct. Kdo by byl schopen cokoli říct předtím, než se to stalo? Slovo od Boha přichází a priori, lidská slova přicházejí a posteriori. Jde tu o proroctví, ve kterém se vždy jedná o pochopení Boží logiky. Logika Svatého týdne nám ukazuje dvě evidentní věci.
První evidentní věc, první přesvědčení je to, že jednoduše strašné zlo, které Bůh nechtěl, ale které strpěl, může Bůh přivést k ještě většímu dobru. Absolutní zlo, kterým je smrt jeho Syna na kříži, Bůh dovedl k Ježíšovu vzkříšení a spáse pro všechny lidi. Ježíš se sám z lásky dává, na kříž ho přibíjí lidská zloba, ale nekonečné láska, která daruje sebe sama, nám otevírá brány nebe. Vůbec nemohu říct, k jakému dobru povede neštěstí, které v tyto dny prožívá naše církev, ať je to poškození katedrály či zlo, které se v církvi odkývá. Ale to, co vím, je – pokud budeme mít důvěru, pokud budeme mít víru, pokud otevřeme své srdce milosti, že Bůh to všechno přivede k ještě většímu dobru, než jaké existovalo předtím! Toto je jistota a přesvědčení velikonoc.
Druhá evidentní věc se týká dnešního večera. Je to evangelní záměna. Bůh už dávno říkal: mé myšlení není vaše myšlení. Naše lidská logika v ničem neodpovídá Božímu rozumění. Dnes to slyšíme. První budou posledními a poslední prvními. Ježíš se ptá učedníků: rozumíte tomu, co jsem vám udělal? Ničemu nerozumí. Ježíš slaví židovskou velikonoční liturgii, která má svůj řád. Ten Ježíš respektuje. Tato liturgie směřuje k velkému požehnání na konci večeře, ke kterému patří mytí rukou. Je na nejmladším, aby ostatním posloužil, především tomu, kdo večeři předsedá. To Jan se měl zvednout, aby umyl Ježíšovi ruce. Ježíš, Mistr a Pán, se zvedne namísto nejmladšího, vezme si zástěru služebníka a místo rukou bude mýt nohy svým učedníkům. Děje se něco opravdu šokujícího! Petr se tomu ze všech sil brání. Vždyť mýt nohy mají služebníci u Židů a otroci u Římanů. Ježíš porušuje řád liturgie, dělá onu evangelní záměnu. Mistr a Pán se stává otrokem. V bibli má pojem služba dva významy. Je zde služba Bohu, která osvobozuje. A otroctví, které podrobuje. Ježíš svým gestem ukazuje, že sloužit svým bratřím znamená sloužit Bohu. Není to práce otroka, ale práce, která osvobozuje. Všem náboženstvím bez výjimky je vlastní, že člověk padá na kolena před Bohem. To je přece normální. A tu přichází evangelní záměna. Při Poslední večeři je to Bůh, který padá na kolena před člověkem. Co je to za člověka? Ježíš umývá nohy Jidášovi, o kterém ví, že ho zradí. Umývá nohy Petrovi, který ho zapře, a všem ostatním, kteří ho opustí. Jestliže Bůh padá před námi na kolena, není to pro naše zásluhy. To my fungujeme v logice zásluh a nároků. Mám právo na …, zasloužím si … Bůh před námi padá na kolena – a my nemáme žádnou zásluhu, žádný nárok. Bůh před námi padá na kolena, protože nás miluje! Tato láska překračuje všechno, co jsme schopni si představit. Můžeme Boha jen obdivovat, abychom se mu klaněli. Jediná odpověď na tuto lásku, kterou můžeme dát, je klanět se. Naše důstojnost je nám dána ne proto, že na ni máme nárok, ale protože ji dostáváme z lásky. Chápete, proč je naše náboženství skutečné bláznovství? To není jakýsi humanismus. Potřebujeme Krista, abychom změnili náš pohled na Boha a naše lidské bratry. Jestliže Bůh před námi padá na kolena, máme také my padnou na kolena před našimi bratry. Jestliže i ten nejméně příjemný člověk má být mým bratrem, je to možné jedině tehdy, když Ježíš změní můj pohled: co činíš jemu, činíš mně. Jestliže jsi to tedy ty, Pane, umyji ti nohy. A to není všechno! Ježíš nezůstává u požehnání. Navíc přidává: toto je mé tělo, která se za vás vydává, to znamená sebe sama, celou osobu. Ježíš je osoba, která se vydává. Věřit tomu všemu, jak to děláme, znamená být blázni v očích světa. Jenom blázen může postavit katedrálu kvůli kousku chleba a trošce vína. Takový je křesťan; a nejen že věří v Boží bláznovství, ale sám se stává takovým bláznem. Sv. Pavel říká, že Boží bláznovství je moudřejší než lidská moudrost. Jsme blázni a hlásíme se k tomu. Naše náboženství je bláznovství. A toto je jeho definice: využít veškerou svou inteligenci ve službě lásky. Amen

18. 4. 2019, chrám sv. Sulpicia, Arcib. Micchel Aupetit, mše svatá na památku Večeře Páně