Přiznám se, že v posledních měsících mám hlavu plnou až do posledního kubického centimetru – Františka. Toho, který nesouhlasil s používáním číslovky za svým jménem, jenž chodí v pantoflích po sympatickém hotelu pojmenovaném po fajn kamarádce Ježíšově a který pořád někomu něco říká. A mám plnou hlavu nejen toho, co říká, ale jak a kdy to říká. Připadá mi, že převážnou většinou svých myšlenek míří přímo do mé hlavy. A pak se divím, že jich mám tu hlavu plnou, že. Ach, ty důsledky ale!
Pocit vlastní nedostatečnosti
Padá na mne pocit marnosti, jakmile sám sebe na kazatelně slyším, jak říkám zdánlivě krásné věty, ve skutečnosti však nic neříkající a povrchní. Mám pocit beznaděje, když mí kolegové kněží i laičtí přátelé říkají věci, které nejsou v souladu, ba dokonce jsou někdy v přímém rozporu s tím, co František říká. Jako bychom měli uši, ale neslyšeli, nebo nechtěli slyšet.
Hrozím se toho, že toho František říká moc a rychle a bezprostředně, ačkoli už jsem si přece jen trochu zvykl. Žasnu nad texty, když se připravuji na vedení pořadu o Evangelii Gaudium nebo o převratně nadčasové Laudato si´. Žasnu při čtení webů, kolik jednotlivců, skupin pozdravil, vzkázal, zatelefonoval, pohladil, navštívil, a taky s kým mlčel. A třeba při tom plakal.
Apoštolové nebyli ořezávátka
Představuji si, jak se asi mohl projevit vichr Svatého ducha čtyřicátý den po Ježíšově zmrtvýchvstání. Přemýšleli jste o tom taky, milí? Jak asi museli být apoštolové šikovní a vemlouvaví, že posluchači užasle říkali: „Nikdo nikdy s námi takhle nemluvil!“. A až přišli ostatní domů z práce a ze školy, vyprávěli jim o tom, a život těch lidí a rodin se poznenáhlu proměňoval. Rodili se křesťané, noví lidé. Jistě, moje citace z evangelia platila o Ježíšovi, ale copak se mu teď nezačali podobat právě plností přijetí Svatého Ducha?
Jak se tedy Duch mohl projevovat? Myslím, že právě takto! Neumím si představit, jak ještě jinak by se mohli apoštolové vydat do světa vykřičet radostnou zprávu o Lásce, než jak to dělá František. Co jiného byste s tím totiž chtěli ještě dělat?
Neztrácejme čas
A tak nakonec se bojím o jediné: že nestihnu užít všechno to léčivo, které mi Ježíš po Františkovi posílá, i s příbalovým letákem indikací a kontraindikací; nechat do hloubky působit léčivou složku, která je mně schopná přetvářet podle nově nastaveného zrcadla; neboť nic nového František neříká, nic jiného nežije, nic k Evangeliu už nemůže přidat, než právě to, co tolik potřebuji: svěžest, chuť, opravdovost, nepředsudečnost, ochotu nechat si rozbíjet ledvinové kameny zlých návyků, zavádět stenty návyků chvályhodných ve prospěch dobré činnosti srdce, k přirozené pohotovosti.
Nemohu psát jinak. Jestli mě uchvátil Kristus, tak právě kvůli takovým lidem, jako je František.
Text je úvodníkem pro barevný magazín Proglasu Vlnění 2016.
P. S.: Pozoruhodné: Po přečtení tohoto textu jeden 80letý katolík s přípisem "poslední kapka přetekla" ukončil po 14 letech spolupráce jak službu KaPra, tak členství, podporu i poslech Proglasu.