Nedávno mi oznámilii věřící přátelé křest nového cédéčka. "Ach ach, napište na plakát aspoň "koncert spojený s uvedením co života nového CD s názvem...". Stalo se tak. Jenže přátele nenapadlo, že se lidem žehná a také věcem, které mají sloužit přímo nebo nepřímo upevnění vztahu člověka k Bohu. Což si v případě nosiče s pěknými křesťanskými písněmi dokážeme dobře představit. Jsou na to dokonce pěkné texty v knize zvané Benedikcionál. Česky tedy něco jako Dobrořečník. Neznamená to, že nosič nemůže mít svého živého "patrona", člověka blízkého, ba naopak. On může žehnat, požehnat.
Co znamená žehnat? Vyprošovat pravý smysl a užitek toho a tomu, komu a čemu se žehná. Autu, aby jelo a dojelo, křížek aby krášlil a připomínal lásku Kristovu, svíci, aby připomínala, že On je světlo. Člověku, aby nesešel na špatnou cestu.
Tak tedy: nekřtěme neživé věci, neuvádějme je ani do zmatku ani do světa, do života, ale žehnejme. Abychom darem dostali zpět - od živého Boha - požehnání.
Víte, že nežehnají jen kněží nebo jáhnové? Kolikrát jste v životě žehnali vy, rodiče? Dětem, rodičům, nemocným? Že ještě nikdy, že nevíte, jak se to dělá a co by na to druzí řekli? Ale copak jste nikdy neudělali svému dítěti křížek na čelo? To je přece, pokud je dělán opravdu s úmyslem vyprošovat Boží ochranu a pomoc, nejjednodušší a nejzákladnější způsob žehnání. A vy, kteří jse biřmovacími kmotry, svým svěřencům?
Slov žehnání a dobrořečení musí být víc než kleteb a vulgarit. Jde o rovnováhu světa. Máme co dělat.