Dnes mě braly ty pochybnosti znovu a nevěděl jsem, kam z očima, když v závěru děkovné mše svaté při ročním výročí návštěvy Svatého Otce Benedikta v Brně 27. 9. 2009 vyvolal Otec biskup Vojtěch mezi sedmi jinými také moje jméno. To jsem pořád ještě netušil.
Teď už tuším. Kaplan Jeho svatosti je ten, koho Svatý Otec na základě doporučení/žádosti? biskupa místní církve písemně osloví, že chce, aby se za něho hodně modlil a také byl druhým přikladem, jak už tak, snad, prý, trochu je.
Takže:
- Určitě jsou jiní, kteří si zaslouží být kaplanem Jeho svatosti, modlit se a být příkladem.
- Důležitější, kteří by si zaloužili předávat tu a tam před jméno slůvko Mons.
- Jsou mnozí další, kteří už pomalu završují svoje životní dílo a měli by z popisované skutečnosti opravdu radost.
A přece chápu toto pověření jako závazek, jako výzvu. Jako posilu. Jako sounáležitost jak se svým biskupem, tak s biskupem, nástupcem Petrovým. A beru to jako radost. A vděčnost. A hodně také jako závazek a výzvu pro ty, kteří jsou kolem mě, abychom se spojili a dále přikládali kamínky do mozaiky Božího království.
U mně je tím prvním hnacím motorem mé všeobecné kněžství, vyplývající ze křtu, hned po něm nebo zároveň s ním kněžství svátostné. A jeho "realizačním výstupem" jsou bez pořadí důležitosti: kněžská služba, příprava a udílení svátostí ve svatoaugustinské farnosti i mimo ni, Radio Proglas, Televize Noe, středisko dětí a mladých Radost.
Takže díky, rodino, díky, spolupracovníci, díky, kolegové spolubratři, díky děcka!
Pane, ať slyším! Domine, ut audiam!
Váš otec Martin