Nebojím se
Křesťan je ten, kdo není naivní, a zároveň cíleně pracuje na tom, aby vnímal svět pozitivně.
Neboj se, Maria!
Strach je dobrý na útěk před divočákem. Strach se nehodí k tomu, aby se něco dobrého vybudovalo.
Neboj se, Josefe!
Bát se je přirozené. Pěstovat si strachy je na starou belu a kontraproduktivní. Zkracuje to život, víme?
Nebojte se! volají andělé.
Strach svazuje toho, kdo se bojí, a ovlivňuje jeho blízké okolí. Ústa bez úsměvu, jazyk bez povzbudivého slova, oči bez vítání příchozího, to vše může být důsledkem strachů, na které my křesťané nemáme nárok.
Nebojte se! volá Jan Pavel II., a čtyři desítky let stojící železná opona padá.
Odůvodněný ještě neznamená oprávněný. Když ne my, tak kdo? My, kteří jsme uvěřili, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, jsme po staletí účastníky a spolušiřiteli té nejradostnější zprávy, že se Bůh stal člověkem a jsme nepřemožitelní.
To jsem já, nebojte se! volá sám Ježíš v bouři, když se zdá být apoštolům přízrakem smrti.
Nemáme nárok na tendenci věřit o druhých nejprve tomu horšímu. Nemáme nárok na pověrčivost.
Neboj se, Abrame, já jsem tvůj štít, volá Hospodin.
Smutek občas, ale ne malomyslnost, občas zármutek, ale nikoli zoufalství. Čisté úmysly versus hadí opatrnost ve vzájemné šťastné konstelaci, to je to, co nám pomáhá žít. A mnohým vedle nás.
Neboj se, Hagaro, volá Bůh na ženu v ohrožení smrti.
Čisté, radostné srdce každému z vás, milí čtenáři, sílu nenechat se kdečím otrávit, ochotu mluvit, když je třeba, a mlčet, když je to na místě, přeje a vyprošuje
o. Martin Holík