Demokracie má jednu vlastnost hodně blízkou náboženství. Aby člověk mohl být demokratem, musí v tu demokracii věřit. Podobně jako člověk náboženský věří, že on sám není jediným měřítkem věcí, ale že je něco hodnotově cenné nad ním, k čemu když se upne, má větší naději, že se stane lepším, než ten, kdo to nedělá: Bůh, Prozřetelnost, nebo třeba klidně jenom to Masarykovo svědomí. I to, když funguje, docela stačí. Chci tím říct, že speciálně v západní civilizaci je těžké si představit fungující demokracii bez křesťanského základu, protože ten fundament je společný, jedno s druhým jde ruku v ruce.

Všechny demokracie od té americké až po tu kostrbatou naši založili lidé, kteří by za svoji víru dali krk. Stejný typ lidí po roce 1945 kladl na Západě základy jednotné Evropy, ale to už u nás, v roce 1946, vyhrávali volby lidi přesvědčení, že mimo ně a nad nimi není nic, nic, nic, že to oni jsou jediným měřítkem všeho. A možná měli chudáci pravdu, možná že si to sami sobě doopravdy tak hloupě zařídili, každopádně v dalších letech nahnali do kriminálů ty první, věřící. A - pochopitelně - sebrali jim majetek.
Má-li se společnost probudit z marasmu, nestane se to ani samo od sebe, ale ani tak, že to někdo jenom geniálně vymyslí a naplánuje, pokusí se přechytračit Babiše a Zemana a spol.

Otočí se to, pokud přibude lidí, kteří uvěří v demokracii. Lidi, kteří budou mít rádi druhé lidi do té míry, že někteří z nich za ně dokážou nasadit i ten krk. Netřeba snad připomínat, kde se tohle vyučuje. Z tohoto hlediska je zdanění církevních náhrad úderem zdaleka nejenom církvím, ale celé demokracii. Úderem chladnokrevným a neomylným.

Vysílal Proglas jako Myšlenku na den v úterý 7. května 2019