Utíkám ještě do sámošky Brněnky pro nerozlučného přítele, chléb Moskva. U bočního pultu pak mé oko lačně pohlédne - kdybych byl věděl - na palačinku s ovocnou náplní a vedle ležící povidlovou placku s náplní makovobramborovou. Nebo tak nějak. Glykemicky je jasná placka, viď. Vytahuju drobné. Mince padá a kutálí se pod pult. U pultu právě nakupuje blond padesátnice, v sukni. Nohou si minci neposunu. Dělám jakoby nic. Paní Blonda přísně pohlédne a praví.
- Vylovte si to!
- To je dobrý.
Ona mlčí a hledí.
Rudý rozpaky lezu pod ... pult a poníženě třímám - dvoukorunu! Spásný nápad, odlehčím to:
- No vidíte, tak já vám tady padám k nohoum.
Dáma si mě poprvé změří jiným pohledem a vážně praví:
- To je v pořádku. Na to není nikdy pozdě!
Kupuje ještě cosi, platí a při odchodu pozdraví prodavačku:
- Nashledanou.
A směrem ke mně, deníčku, fakt ke mně, se - uchechtne!
Všecko je to ze života, všecko zvládnu. Ale, Deníčku, to uchechtnutí slyším ještě teď!