V rádiu nás navštívili přátelé naší seniorky Staňky. Oba z Iráckého Kurdistánu, z Karakóše, chřišťani. Zakusili svoje a rodiče jim dali požehnání k odjezdu z neperspektivní domoviny po zasnoubení. On dovršuje studium ekonomie v Marseille, ona totéž ve Štrasburku. Nachystali jsme se pečlivě, natočili jsme pořad a tak, a editor pro polední modlitbu vytisknul Otčenáš v rodné řeči Ježíšově, v aramejštině. Kudrlinky, transkripce do latinky, nad tím přibližná výslovnost, nejsme žádný béčka, každý si může vybrat, ne? Zkusili jsme to ve čtvrtek hromadně, nanečisto. No, co myslíte? Ta řeč se nedá přepsat, nedá se vyslovit. Když nám v pátek 11:58 předvedli Otčenáš rodilí mluvčí, rozhodli jsme se, že ten Otčenáš musí dát oni sami dva. Mnozí jste jej v pátek v poledne slyšeli. No a co vždy úslužného Holíka nenapadlo: Vzal jsem během Anděl Páně velkou kartu a ukazoval jim na slova Zdrávasů, pěkně prstem pod každým slovem. Ať si taky trochu užijí též těžké češtiny, že? Hehe. Ani on ani ona nevypadali úplně šťastně, ale zdálo se mi, že se snaží. Kolem mě se někteří uculovali, ale kam byste u nás došli, kdybyste se zajímali, proč; dělají to furt. Tož, došli jsme až k aramejo Otčenáši, no - dali to, bylo to celé pěkné.
Střih.
Sedíme u oběda, moc nemluvíme, když vtom se ozve první odvážný hlas.
- Martine, to bylo moc hezký, jaks jim ukazoval ta slova Zdrávasu.
- Viď? Díky.
- Emh, oni sice asi čtou i latinku, ale zásadně zprava doleva, víš?
...
Tak, Deníčku, teď už víš i Ty, jak na to, snadno a rychle!