Na zastávce přistupovala do našeho mikroautobusku č. 80 maminka s kočárkem, za ruku další, odhadem dvaapůlroční děvčátko. To bleskově vystartovalo dovnitř a po uchvácení volného dvojsedadla zvolalo: "Mamí, játěmám mocjáda!" Maminka, parkujíc kočárek, s úsměvem: "Já tebe taky."
O pár desítek minut později, v Björnsenově sadu, volá jiná maminka za mými zády: "Martine jeden, stůj, pravím Ti!" Otočím se, a v mých patách pětiletý pidižlík jako já zamlada, akorát už obrýlený, to já tehdy nebyl. Po dostižení maminkou nadšeně volá: Né, né, to není fér! Zadýchaná maminka vítězně (a už se oba řehtáme): Není, není to fér, život není fér, ale nikdo Ti nesliboval, že se mnou a s tátou bude!
A teď, Deníčku, pedagogické závěry, snad je nalistuji, až bude třeba:
1. Nešetřme láskyplnými slovy.
2. Dobrý skutek mějme za splněn už chutí jej uskutečnit (maminka kočárkopomoc nepotřebovala, autobusek je bezbariérák, ať žije DPMB!)
4. Jezděme MHD jako Holík.
3. Nebuďme vztahovační. Možná volají na jiného.
Deníčku, pěknou neděli, bude Den chudých. Aha, necítíš se chudý? Jestli jo, tak teda do tebe budu psát o něco častěji, chceš?
Při sobotní vycházce
Milý Deníčku, dnes je to spíš takový deníkový zápis, hihi.