Můj milý Deníčku,
to Ti musím napsat. Nadpis příběhu je jasný: Ze slušného chlapce snadno a rychle potenciálním teroristou aneb Už to nebude lepší.
Je středa. Jsi úslužný a proto se - jeda kolem Campus square Brno - stavíš do megahyperoše nakoupit na dlouhé odpolední a večerní natáčení nějaké ovoce. Broskve a banány. Bravurně, pouze s dvěma restarty od pomahače bezobslužných pokladen nakoupíš. Těžkou tašku si dáš takhle ke sloupu, protože ještě utíkáš vedle pro kablík.
Tam jsi také úspěšný! Na slova po kablíku obyčejném levném pokrčí prodavač rameny a ty vezmeš ten za 199.- Kč. Tam se těm elektronům bude běhat! Naši klubovou kartu máte? A nechcete? A opačná redukce by se Vám nehodila? Opravdu už nic dalšího nepotřebujete? Vytrvávám odmítat! Platím. Šupity pro kabelu a do auta. Vtom volá jeden biskup a cosi chce, je to komplikované. Handsfríjuješ, jedeš do rádia a pak už na dálnici.
V Olomouci parkuješ tak, že měšťáci už už vytahují bloček, proto ufrkneš za ohrádku u katedrály. A co to? Hrnečky – mám. Misky – mám. Taška s ovocem - nikde. Ale Ty přece VÍŠ, žes ji nakládal, přece při tom hovoru s biskupem.
No nic, žes ji nechal u sloupiska v Campusu je logičtější, než že Ti ji sebrali stavbaři na D1 při některém ze STAU, poněvadž tam jako obvykle odpoledne už žádní nejsou.
Voláš do rádia. Nejochotnější občan planety J. Č., ač stár asi 94 let, když se utiší od smíchu, sedá do auta a jede domů, má to po cestě. Jsou to dvě hodiny od nákupu, když konečně dostávám SMS:
Ovoce v radiu, tasku jsem sebral pod rukama ochranky, která jiz konala prvni ukony k zajisteni podezreleho subjektu. Mohl by to byt nastrazny vybusny systém.
Co se tam dálo, Deníčku, nevím, a ani nechci vědět.
Co se děje dál? Nikdo z nás si nevzpomene, že v té lednici jsou, takže něco v sobotu už vyhazuji, něco rozdávám. Lidé v rádiu jen pokyvují hlavami: Proč jsem nečekala nic jiného. Proč se nedivím?
Deníčku, nechceš banán? Hm. A broskev, tu by sis dal?