Je to smutné. Moje země je všelijaká a lidé v ní ještě všelijačejší, a já nemám možnost žít jinde. Že ano? Ale ne.

Nechci se učit cizí jazyk, abych ho uměl do nejmenších detailů jako češtinu, jen proto, abych se mohl "živit slovem". Neumím si představit, že bych se po přestěhování kamsi bavíval s lidmi, svými novými občany (já jejich nový spoluobčan), kteří nevědí, kdo byl Jan Zahradníček,Leoš Janáček nebo kdo je! Jára Cimrman. Nechci si představovat, že bych žil v zemi, kde vane vítr od moře a pak zas od pevniny a vysušuje všechno zelené. V zemi, kde nejsou turistické značky. Nedovedl bych žít v obrovském státě, kde nejsem schopen znát ani od vidění toho, o koho bych stál; nedovedl bych žít v mrňousovi, kde každý ví na každého všechno.

Je to smutné. Nemám alternativu.

Nabízí se mi sice alternativa v podobě soužití s občany téhož kontinentu, s kterými se mohu přátelit, radit, sledovat jejich kulturu, navštěvovat je u nich a hostit je doma, porovnávat se s jejich zákonodárstvím, posedět spolu v jejich nebo v mojí hospůdce, ale tuhle skvělou šanci mi moji polïtikové a od nich mí spoluobčané ponenáhlu znechucují.

Je to smutné. Nemám alternativu?

A víte, že si ty možnosti vzít nenechám a budu si sounáležitosti zemí Evropské unie a Evropy vůbec považovat? Ten názor mi nevštípil ani nezlepšil nedávný výzkum ukazující, že jsme si - přinejmenším my v Evropě - neuvěřitelně geneticky podobní; protože můj názor už tak byl dost dobrý.

Je to radost. To jsem rád, že nemám alternativu. Protože mám po andělech dobrý základ.