Témata související s nemocí kovid-19 nás neopouštějí. Počet nakažených se snižuje, preventivní opatření snad budou stále méně přísná. Blíží se léto a s ním prázdniny. Doufáme, že konečně trochu vydechneme. Jedno téma ale stále zůstává dost intenzivně diskutované. Je jím očkování vakcínou proti kovidu. Není překvapivé, že mezi věřícími se kladou otázky zabíhající do duchovní oblasti. A je to vlastně správné. V perspektivě víry máme vnímat celý náš život ve všech jeho aspektech. Víra nás vede k tomu, abychom rozlišovali dobré a zlé; to, co pochází od Boha, a to, co pochází ze Zlého.
Slyšel jsem celou řadu mínění, která upozorňují na nebezpečí plynoucí z očkování proti kovidu. Budu upřímný: rozum zůstává stát nad tím, co všechno taková vakcína může způsobit a jaké duchovní škody napáchat. Rozum osvícený vírou se s něčím takovým nemůže ztotožnit. Leda rozum potemnělý pověrami by mohl těmto mámením podlehnout.
Sama otázka ale zůstává závažnou. Můžeme říct, že je na kovidu něco ďábelského? Myslím, že ano. Svět padlých andělů je opak světa těch, kdo jsou Bohu blízko. Tuto blízkost nazýváme společenství svatých; communio sanctorum, které vyznáváme i v krédu. Osamocenost, izolace, nenávist – to jsou charakteristiky ďábelského světa. Společenství nestačí jaksi jednou provždy ustavit. Musí se neustále utvářet, je třeba ho žít. Zlý duch nemůže přímo narušovat naše společenství s Bohem ani společenství s jinými lidmi. To společenství, které je založené na daru milost a vyvěrá z nadpřirozené lásky. Zlý duch však neopomene jedinou příležitost, aby společenství naleptával alespoň zvenku na přirozeně lidské rovině, kterou může do jisté míry ovlivňovat. Využívání všeho, co znesnadňuje utváření lidské soudržnosti a prožívání společenství svatých, je pro ďábla vítanou příležitostí. Budeme mít pravdu v tom, že náš duchovní život podstatně spočívá na nadpřirozené rovině, která není ďábelským úkladům přístupná. Ale stejně tak musíme brát vážně rovinu přirozenou, kterou definuje čas a prostor našeho života. Neexistují vztahy, které by nestály na projevech naší tělesné existence.
Kde všude mohl zlý duch vycítit příležitost, aby lidskému společenství škodil, je celkem nasnadě.
Až až jsme si užili, co to znamená omezení kontaktů, izolace a mnohdy i skutečné osamocení. Děti a studenti nemohli chodit do škol. Zanedbané učivo se nejspíš nějak dožene. Nenahraditelnou škodu však zanechá na dětech čas, kdy nemohly rozvíjet své vztahy se svými vrstevníky, mladšími a staršími spolužáky, se světem dospělých. Děti povyrostly, čas se nevrátí a jim něco důležitého pro život chybí. Dětští psychologové mají o mnoho víc práce.
Mnozí starší lidé, především ti, kteří bydlí v domovech pro seniory, by raději podstoupili riziko nákazy nemocí, než aby přišli o setkání s blízkými. Naléhavěji si uvědomují, že každé setkání s dětmi, vnuky, příbuznými, které se neuskuteční, bude už navždy chybět. Každé může být tím posledním. Nechtěli by propást příležitost nablízko a osobně projevit vzájemnou lásku.
Všichni nechodí často do kina, do divadla nebo na koncerty. Kultura ale není v lidském životě jakousi zbytnou nadstavbou. Praktické umrtvení kulturního života na dlouhé měsíce s sebou nese vážné otupování ducha, které se týká všech. Tvořivé projevy lidského umění totiž spoluvytvářejí společenství lidí jako opravdu lidské, to znamená formované duchem.
Beze ztrát způsobených izolací nezůstal ani náš duchovní život. Nejcitelněji se to projevilo na liturgickém životě církve. Při společném slavení liturgie, především eucharistie, zažíváme společenství svatých. Nemožnost společného slavení přinesla mnoho hlubokých zkušeností a ukázala na řadu dříve netušených možností. Vznikly krásné a cenné iniciativy, které by neměly zapadnout. Tyto zkušenosti by nás měly povzbuzovat k přemýšlení, jak napříště slavit společnou liturgii způsobem, ve kterém její komunitní rozměr vynikne a bude přístupný všem zúčastněným. Jsme povoláni k věčnému společenství s Ježíšem, v domě jeho Otce, naplněném Duchem lásky; s anděly a se všemi lidmi, ve kterých zvítězila síly Kristovy milosti nad hříchem, nad zlem, nad ďábelskou izolovaností. Toto společenství svatých není záležitostí posmrtné budoucnosti. Je reálně přítomné už zde na zemi v době našeho pozemského putování, a to ve společenství církve.
Využít všechny prostředky, které pomohou ukončit období izolovanosti, je požadavkem vyplývajícím z víry.
Nemoci, včetně takových, které způsobují pandemie, tady už byly a budou i nadále. Nemáme se jim poddávat. Bůh dal člověku intelekt, aby stvořený svět chápal a zařídil v něm svůj život tak, že se bude po všech stránkách rozvíjet. Vše má směřovat k životu ducha na přirozené rovině a k duchovnímu životu na nadpřirozené rovině.
Jestliže se vědcům podařilo v krátké době vyvinout vakcínu, která nás ochrání proti nemoci, je to v důsledku velký Boží dar. Vyskytly se některé morální otázky. Církev je důkladně zkoumala. Kongregace pro nauky víry se vyjádřila, že z etického hlediska jsou vakcíny nezávadné. Každý medicínský postup má nějaká rizika, má je i očkování proti kovidu. Ale izolace má devastující dopady. Vykročit z ní, třeba i díky očkování, je nejen projevem odpovědnosti vůči druhým, ale ještě více požadavkem křesťanské lásky – té která nemyslí jen a jen na sebe, té, která vytváří společenství svatých.