Už rok žijeme způsobem, který zásadně ovlivňuje šíření nákazy covid-19. Míra dopadu na každého z nás může být velmi různá, a ještě rozdílnější bude naše prožívání. Ale nejspíš se nenajde nikdo, koho se nastalá situace vůbec netýká.
Pohled každého z nás směrem zpět na uplynulý rok bude poněkud jiný. Zobecňování je vždy ošemetné. Následující úvahu chápejte jako sdílení osobních postřehů a prosím, abyste si je kriticky protřídili.
Mohli bychom mluvit o církvi a školách v online prostředí, o hodnotě lidských kontaktů, o prověřování naší zbožnosti.
Co jsme se za tu dobu naučili?
Těžiště své úvahy bych rád položil na slovo solidarita. Možná nejsme úplně zvyklí používat toto slovo, když mluvíme o osobním duchovním životě. Co do obsahu přesto patří k nejdůležitějším, na nichž stojí naše křesťanská víra.
V listě Římanům svatý Pavel učí, že všichni lidé zhřešili v jednom Adamovi, a proto všichni propadli smrti. A podobně všichni mohou dosáhnout ospravedlnění a mít podíl na věčném životě díky jedinému člověku, Ježíši Kristu. Zlověstné spojení v jednom přemáhá jiná solidarita, kterou je vydanost jednoho za všechny a ve prospěch všech. A v dopisu do Korintu Pavel píše: „Kristus byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2Kor 8,9)
Papež ve své poslední encyklice Fratelli tutti působivým způsobem vykládá podobenství o milosrdném Samaritánovi. Svůj výklad uzavírá takto:
„Víra má nevýslovnou moc inspirovat a živit naši úctu k druhým, protože věřící přicházejí k poznání, že Bůh miluje každého člověka nekonečnou láskou… My také věříme, že Kristus prolil svou krev za všechny a za každého z nás a že nikdo nestojí mimo jeho všeobjímající lásku. Jestliže dojdeme až k základnímu prameni této lásky, kterým je vlastní život trojjediného Boha, setkáváme se se společenstvím tří božských osob, původem a dokonalým vzorem veškerého života ve společnosti. … Pro křesťany mají Ježíšova slova ještě hlubší smysl. Naléhají na nás, abychom v každém z našich opuštěných nebo vyloučených bratří a sester poznávali samotného Krista.“ (Srov. FT 85)
Solidarita je pojem, který jsme si během probíhající pandemie mohli, a nadále budeme moci, osahat takřka vlastníma rukama.
Objevilo se mnoho a mnoho Samaritánů, bez ohledu na víru, kteří si všímali těch, kdo potřebovali pomoc, a sami přiložili ruku k dílu prostě jen proto, že někdo z lidí v jejich okolí byl v nouzi. Viděli v potřebném svého bližního. Roušky, nákupy, sousedská výpomoc…
Mezi projevy solidarity musíme počítat i ohleduplnost při dodržování různých hygienických opatření, která brání šíření nakažlivého viru. Nesolidarita naopak může přinést neblahé důsledky do života lidí, na které jsme ani v tu chvíli ani nepomysleli.
Objevila se řada iniciativ na podporu zdravotníků. Byly to projevy vděčnosti a podpory, donesené buchty a kafe. Restauratéři nabízeli jídlo zadarmo, jiní nakupovali ochranné pomůcky.
Solidarita odehrávající se na rovině vztahů mezi jednotlivci je nesmírně důležitá. Ulehčuje konkrétní lidem v bezprostředních potřebách. Polidšťuje nás to.
Kromě toho jsou zde situace, které zdaleka přesahují možnosti jednotlivce. Mnozí lidé, kteří se ještě donedávna dokázali postarat sami o sobe a své rodiny a kteří dávali práci dalším, se najednou ocitli se svázanýma rukama. Nenesou odpovědnost za epidemickou situaci o nic více než ostatní občané v naší zemi. Přesto nesou mnohem bolestnější následky. Myslím na živnostníky, menší podnikatele, obchodníky, na lidi pracující v kultuře a službách apod.
V situacích nouze a ohrožení je solidarita prvním úkolem, kterého se má efektivně zhostit stát. Rok je docela dlouhá doba na to, abych si udělali představu, jak stát v této úloze obstál. V demokratickém politickém systému není solidarita organizovaná státem volitelnou nadstandartní položkou.
Zdravotníci, především pečující o „kovidové“ pacienty, ale nejen oni, jsou na pokraji sil. Stát jim sliboval odměny za namáhavou práci. Dosud se dočkali jen dalšího a dalšího odkládání o měsíce, kdy jim slíbené peníze vyplatí.
My, kteří se hlásíme ke Kristu, bychom měli mít zvláště jemný cit pro solidaritu. A to nejen na bezprostřední lidské rovině, ale také v její společenské dimenzi. Krizové situace jenom ukážou v jasném světle, jestli lidé ve vrcholných pozicích vedení státu smysl pro solidaritu mají. Určitě se jí ve vypjatých momentech nenaučí. Na to je příliš pozdě. Nikdy nevíme, co v budoucnosti přijde. Proto naše odpovědnost začíná v okamžiku, kdy se rozhodujeme, komu svěříme politickou odpovědnost ve společnosti. Je pozdě lamentovat ve chvíli, kdy se účinné solidarity nedostává těm, kdo ji opravdu potřebují a jsou na ní existenčně závislí. Schopnost myslet v kategoriích solidarity musí být jedno z hlavních kritérií našeho rozlišování.
Náš duchovní život, je-li opravdový, nemůže být odtržený od obyčejností přítomného světa. Můžeme-li se v aktuální krizi něco naučit, mělo by to být posílené vědomí odpovědnosti za solidaritu. Díky této krásné ctnosti je možné připravit pro všechny lidi takové podmínky, že v nich budou zakoušet doteky Boží lásky prostřednictvím doteků rukou svých bližních.
Jestli jsme se to opravdu naučili, se teprve ukáže.