Když si vybavíme pohled na padající newyorské věže, pobouraný Pentagon a trosky dopravního letadla, které se zřítilo po statečném zápasu cestujících s teroristy, vidíme i zpětně zlomový okamžik, který definitivně uzavřel 20. století a otevřel dvacetiletí boje s terorismem. Jak si tedy stojíme?
20. výročí útoků na USA si připomínáme paradoxně v době řízeného předání Afghánistánu zpět do rukou Tálibánu podle modelu, který dojednala Trumpova administrativa s Tálibánem dohodou 29. února 2020 v katarském Dauhá. Tálibán přestal zabíjet americké a zahraniční vojáky, zavázal se neposkytnout Afghánistán pro teroristické organizace, jakými byla Al-Kaidá. USA propustily velké množství vězněných vůdců a bojovníků Tálibánu a k 31.srpnu, spolu se spojenci, opustili Kábul.
Afghánistán přešel rychle a bez boje do rukou Tálibů předjednanými dohodami s regionálními kmenovými vůdci. Vedení Tálibánu si zajistilo podporu v Moskvě a Pekingu, svými mocnými sousedy, na které se nyní navazují afghánské problémy, v kterých se kříží zájmy dalších zemí regionu jako Pakistán, Irán nebo Turecko. Nemluvě o rozsáhlém obchodu s opiáty, jejichž je Afghánistán největším producentem.
Nejen u nás diskutujeme, zda byl odchod našich a spojeneckých vojáků porážkou nebo kapitulací před terorismem. A také, co můžeme očekávat do budoucna.
Invaze do Afghánistánu byla odvetou za útoky na USA, kterým jsme v tažení spojenecky pomohli. Proto rozhodlo o odchodu především rozhodnutí samotných Američanů, nikoli NATO jako celek. Můžeme se cítit zaskočeni, ale bez Američanů bychom v Afghánistánu nebyli a neobstáli.
Vojensky operace dosáhla svých cílů, rozbití Al-Kaidy, zabití Usámy bin Ladina, porážka původního Tálibánu a ovládnutí země.
Za dvacet let také západní společenství do Afghánistánu masivně investovalo, a to nikoli bezvýsledně. Podle dat shromážděných Člověkem v tísni v Afghánistánu mezi roky 2000 až 2020 narostla délka dožití z 54 let na 64, průměrný počet dětí na ženu klesl ze 7,5 na 4,3. Dostupnost pitné vody vzrostla z původních 28% Afghánců na současných 75%. Z několika set kilometrů zpevněných silnic je dnes asfaltovaných bezmála 18 tisíc km. Omračující je změna ve vzdělání, z původních 773 tisíc dětí v základních školách bylo v roce 2018 6,5 milionu respektive 9,2 milionu ve všech školách, z toho 39% dívek. Gramotnost vzrostla z původních 28% na současných 43%, počet učitelů z 27 tisíc na 220 tisíc. Obdobný vývoj proběhl v dostupnosti zdravotní péče, která je dnes v dosahu dvou hodin pro 87% Afghánců. V lednu letošního roku bylo registrováno 27 milionů mobilních telefonů a mobilní síť byla dostupná pro 69% populace země. Přes 11% Afghánců je registrovaných na sociálních sítích, 107 televizních kanálů a 65 rozhlasových stanic vysílá mimo Kábul. V afghánském parlamentu bylo podle kvóty zvoleno 27% žen, což je více než v naší poslanecké sněmovně. V celém Afghánistánu bylo ve zvolených funkcích 9708 žen.
Taliban se tedy vrací do jiné afghánské společnosti, než jaká byla v roce 2000. Ostatně odpovídá tomu i reakce Afghánců na vývoj situace. Samozřejmě lze vyčítat Američanům, že se rozhodli stáhnout, ale oni nechali v Afghánistánu přes 2500 padlých. Poslední jsme viděli po sebevražedném útoku umírat členky americké námořní pěchoty, které organizovaly odvoz dětí a žen na kábulském letišti.
Co můžeme očekávat?
Je pravda, že když se obdobně rychle Američané stáhli z Iráku, objevilo se vzápětí sektářské a etnické násilí, které vedlo ke vzniku islámského státu a nutnosti vojensky jej porazit se všemi konsekvencemi i pro bezpečnost v Evropě. V Afghánistánu by se neměl takový vývoj opakovat a čeká nás proto více úsilí nevojenského charakteru, jak v diplomatickém tlaku na Tálibán, tak v podpoře afghánské společnosti a překonání značných humanitárních problémů a přežívající chudoby.
Pokud jde o válku s terorismem, která v uplynulých dvou dekádách zasáhla i mnoho dalších zemí Blízkého východu, uvolňuje nám stažení z Afghánistánu kapacity zejména pro nepříznivý vývoj v subsaharské Africe, která je naším bezprostředním a bezpečnostně důležitým sousedstvím a naše armáda již operuje na misi v Mali.
Při připomínce teroristických útoků z 11. září 2001 je také na místě zdůraznit, že si nemůžeme dovolit opakovat chyby přelomu 80. a 90. let, a ignorovat vývoj a rizika zhroucených států, jako byl Afghánistán po porážce a odchodu sovětské armády počátkem roku 1989, a nechat se zaskočit o dekádu později bolestivými bezpečnostními důsledky. Tehdy, v roce 1989, byla hlavní pozornost upřena na nás a hroutící se sovětské impérium.
Globální svět dnes vyžaduje globální bezpečnostní pozornost a úsilí, a nejen ze strany USA. To se týká plnou měrou i Evropy a nás. Jedno z důležitých ponaučení z Afghánistánu je, že nemůžeme vývoj nechat vyhrotit, vše nechat jen na mocnostech a pasivně přihlížet. Musíme se snažit také a být platní v globální bezpečnosti, byť skrze NATO nebo Evropskou unii, protože to jsou naše nejvýznamnější nástroje naší bezpečnosti. Ale potřebujeme z nich nejen brát a dostávat, potřebujeme do nich také vkládat svou přidanou hodnotu a úsilí proto, aby NATO i EU zůstaly silné a vlivné organizace, které umocňují naše vlastní možnosti.
Ivan Gabal pro Radio Proglas
11. září 2021, audioverze