Z pohledu na kalendář jsme v Novém roce, z pohledu okolo sebe vězíme oběma nohama v trablech roku minulého. Jsme jistě zkušenější a poučenější. Ale bude nám to stačit?
Konec roku v číslech onemocnělých zlepšení nepřinesl. Leden bude v roční historii možná nejtěžší. Následné měsíce mohou přinést zdravotní úlevu, ale nemusí, navíc přibudou hospodářské a sociální těžkosti. Nač bychom se měli těšit, je obrat k tomu, že dostaneme pandemii pod kontrolu, namísto dneška, kdy pandemie zcela kontroluje nás.
Získání kontroly nad zdravotní situací nám ale nevrátí ten život, který jsme žili před čínskou chřipkou. I nadále budeme v situaci plné omezení, dokud naši odolnost nepodpoříme vakcinací alespoň na úrovni 70% všech obyvatel. Uvolňovat obranný režim budeme jen pozvolna, právě podle výsledků souboje mezi nákazou a vakcinací. Nepůjde tedy o náhlý obrat, ale postupné získávání odolnosti společnosti v podmínkách dodržování nutné míry omezení.
V minulém roce jsme zažili, jaké riziko nese chování "ode zdi ke zdi". Jen jsme uvolnili jarní nouzový stav, podlehli mnozí pocitu, že covid máme za sebou a můžeme se s ním rozloučit hostinou na Karlově mostě. Rafinovanost pandemie je v tom, že trest za ignorování rizika nepřišel hned, ale až koncem léta. V prevenci se nemůžeme chovat podle momentální situace. Opoždění dopadů virové nákazy a onemocnění vyžaduje, abychom dnes jednali podle toho, jak chceme, aby situace vypadala přibližně za měsíc.
Máme nepochybně mocný a bohatý stát a aktivní vládu, které se ne vždy daří jednat předvídavě a nedělat chyby vůči lidem z politických nebo jiných důvodů. Museli jsme si nejdříve sami šít roušky, omezit svůj způsob života a sociální kontakty. Pak jsme se servilně klaněli na letišti Číně, odkud pandemie přišla, za dodané roušky. Nedostali jsme od vlády včas varování před koncem léta a doplatili 2. vlnou nákazy a mnoha zemřelými. Nyní zažíváme stagnaci z dosud nepřipravené vakcinace a asi třetí vlnu. Přitom mnozí státní zaměstnanci od učitelů přes vojáky, zdravotnické pracovníky, lékaře až po fungování úřadů, dělají prokazatelně více než maximum. Jsme ale v situaci, kdy za své zdraví a jeho preventivní ochranu neseme odpovědnost především sami, v nemoci pak spolu s rodinnou, zdravotníky a státem.
Na vlastní kůži zažíváme klady a zápory koncentrace rozhodování v rukou premiéra. Při zpětném pohledu na minulý rok je zřejmé, že státy, kde je dělba práce, pravomocí a odpovědnosti rozdělena mezi kompetentní vládní instituce, jsou zdravotně výkonnější než naše situace jednoho rozhodovacího centra, ovšem s vyšší pravděpodobností chyb a omylů. Osobní rozhodování, neochota přijmout kritiku a korekci statistickými důkazy a prognózami, přinesly opakovaná selhání s drsnými zdravotními důsledky patrnými i dnes. Bohužel na náš účet – zdravotně, finančně i hospodářsky. Náklady a dluhy budeme splácet ještě dlouho. Je to ale důležitá zkušenost právě v roce parlamentních voleb.
Ani v takovém zdravotním ohrožení, které prožíváme, není účinným řešením autoritativní vláda typu Putin nebo Orbán, ale neustálý demokratický, odborný a právní diskurz, v kterém jsou politici a jejich rozhodování pod kritickou parlamentní, expertní a mediální kontrolou a podřízeni právu. I to je možný bod obratu, který musíme vážit, až budeme mít v rukou volbu nového parlamentu.
V překonání pandemie jsme primárně závislí na ostatních a jejich vlastním rozumu a opatrnosti. Můžeme se sami stokrát chovat opatrně, ale pokud se tak nebudou chovat ostatní, nemáme šanci se ochránit. Pandemie přenesla odpovědnost z osobního já ke společnému my.
Nelze přehlédnout, že někteří lidé se chránit odmítají a demonstrují proti omezením nebo zdravotní opatrnosti, veřejně je deklasují jako omezení svobody. Jsou tu s námi, jsou součást problému a jsou jistě daní za svobodu. Neplyne z ní ale, že bychom měli na svou odpovědnost rezignovat i my ostatní. I my máme svobodu požadovat odpovědnost k ochraně zdraví, od sebe a také od nich. Tím spíše, že odpůrci opatrnosti nedokáží pro svá gesta nalézt faktickou oporu. Nadřazení individuální svobody vůči obraně proti smrtelnému nebezpečí je anarchie a rozvrat demokraticky spravované společnosti. Na místě je přirovnání k těm, kdo se rozhodnou svým autem jezdit vlevo, protože si prostě přikazovat stranu řízení nedají.
Stále více pociťujeme, jak zásadní je v překonávání krize důvěra a jakou komplikací je nedůvěra, plynoucí buď z chyb nebo záměrných lží a dezinformací o povaze rizika a způsobu obrany. Počínaje významem ochranných roušek až po důvěru statistikám, a nakonec i vakcíně. Vezměme si jako příklad dvě nepravdy o vakcíně. Prvou, že je připravena kvapně, v krátkém čase méně než roku. Druhou, že o ní rozhoduje EU bez nás.
Vědecký vývoj pracuje s kumulovanými výsledky výzkumu celé skupiny onemocnění (SARS, ptačí chřipky a dalších podobných virů), který intenzivně běží nejméně dekádu, stojí na kumulovaných poznatcích různých laboratoří po celém světě. Pouze důkladný výzkum a vývoj mohl vyústit hned v několik schválených a testovaných vakcín z několika různých laboratoří a konsorcií.
Evropská léková agentura je složena z odborníků ze všech členských států. Ti se, po seznámení se všemi testy a výsledky ve vývoji vakcíny, poskytnutými laboratořemi a výrobci, vyjadřují za své státy k tomu, zda vakcínu k léčebnému použití povolit. U zkoušek tedy sedí i Česká republika a na schválení spolupracuje.
Přejme si závěrem, aby rok 2021 byl rokem obratu jako výsledku opatrnosti, postupných ale cílevědomých kroků k překonání krize, a rokem uvážlivého posuzování situace všech nás a společně, včetně posuzování odpovědnosti těch, které budeme hodnotit ve volbách svým hlasem. Věřme, že si tuto volbu uvědomíme, nenecháme si ji vzít, nenecháme se znechutit ani zastrašit, a právě v tomto roce ji dobře zvládneme.