V posledních letech se často hovoří o návratu křesťanství do politiky. Komentátoři volebních výsledků si všimli, že od Ruska až po Spojené státy roste význam voličského chování věřících lidí. Mnozí politici z toho vyvodili patřičné závěry. Velmi hlasitě se ucházejí o přízeň věřících voličů. Obvykle přitom hovoří o našich tradičních hodnotách nebo o našem křesťanském kulturním dědictví. Většinou vycházejí z předpokladu, že věřící voliči mají konzervativní názory. Že jsou nedůvěřiví k novotám a dávají přednost osvědčeným tradicím. Skoro by se zdálo, že v křesťanství je něco bytostně konzervativního, že Písmo svaté upřednostňuje pravicově konzervativní uspořádání společnosti, že čím křesťanštější volič, tím konzervativnější názory. Domnívám se, že nad tímto spojováním křesťanství a konzervativismu se musíme hlouběji zamyslet.
Když se pozorně zaposloucháme do biblických příběhů, nemůže nám uniknout, že podle svědectví Písma existují i špatné důvody ke konzervativním postojům. Ano, existuje i hříšný konzervativismus. Na samém počátku dějin Božího lidu opouštějí Abraham a Sára tradiční hodnoty svých předků a vydávají se na cestu do neznáma, s důvěrou v Hospodinovo zaslíbení. Jejich potomci později v Egyptě odmítnou konzervativní společenský řád, zaštiťovaný faraonem, otočí se zády k osvědčeným společenským pořádkům a pod vedením Mojžíše vykročí do neznáma, do nezajištěné budoucnosti, s nadějí a důvěrou v Hospodina. Jejich potomci později vybudují v Zemi zaslíbené fungující stát. Poměry se stabilizují, společnost je uspořádána podle jasných pravidel a všechno běží jako na drátkách. Ale proroci, věrní hlasatelé Boží vůle, stále znovu pranýřují zdánlivě idylické tradiční poměry, stále znovu zpochybňují osvědčené společenské pořádky. Ve jménu čeho? Ve jménu Království, které má teprve přijít.
A o mnoho let později se v Galileji objeví tajemný tesařův syn, který své veřejné působení zahájí slovy: „Čiňte pokání, protože to Království, které vyhlíželi proroci, se přiblížilo.“ Ano, všimněme si pozorně: Ten, který je úhelným kamenem křesťanské víry, nepřišel, aby stvrdil tradiční společenské řády, aby pochválil ty nejkonzervativnější ze svých současníků a pokáral nezodpovědné pokrokáře. Vždyť na mnohé tehdejší konzervativce právě On působil jako nezodpovědný pokrokář. A strážci osvědčené tradice jako by si s ním nejvíc nevěděli rady, jako by právě u nich vzbuzoval nejvíc rozhořčení a hněvu. Vždyť právě oni ho nakonec vydali římským katům.
A sledujeme-li pohnutý příběh křesťanské víry dál, stále znovu narážíme na situace, kdy konzervativní strážci tradic brání žádoucím změnám, změnám, které ve skutečnosti podněcuje Duch svatý. Už apoštol Pavel musel pro křesťany z pohanů vybojovat svobodu od Mojžíšova zákona, a na své odpůrce mezi křesťany tehdy působil jako nezodpovědný pokrokář. Zbožní křesťané pozdějších století museli vybojovávat zrušení otroctví, spravedlnost pro jinověrce, pro Indiány, pro Židy, volební právo žen, svobodu svědomí ve věcech víry – a naráželi při tom stále znovu na odpor těch, kdo se zaštiťovali tradičními hodnotami a kdo považovali konzervativní postoje za prubířský kámen křesťanské ryzosti.
Neměli pravdu. Některé tradiční hodnoty je třeba ve světle evangelia přehodnotit, protože jsou nástrojem nespravedlnosti. Křesťané v dějinách opakovaně zrazovali lásku k bližnímu, zatímco si blahopřáli k věrnosti konzervativním hodnotám. To minulé není lepší jen proto, že je to minulé. Někdy je správné zaujímat konzervativní postoje, jindy je to zrada evangelia. Křesťanství je prostě něco jiného než konzervativně pravicový názor na svět.
Křesťanům v současné době hrozí, že ve snaze zachovat to dobré a krásné z tradičních hodnot evropské kultury přistoupí na spojenectví s různými národoveckými nebo krajně pravicovými politiky, kteří úctu ke křesťanství leckdy jen předstírají a mívají povážlivě jiná hodnotová východiska.
Ale aby nedošlo k nedorozumění: věřící lidé mají dobré důvody pro lásku k tradičním hodnotám, jistě se v nich nějakým způsobem odrážejí Boží stvořitelské řády, které byly pro pokolení našich předků svaté. Ale zároveň mají právě tak silné důvody vyhlížet s nadějí přicházející Království, které odstraňuje staré pořádky, poznamenané hříchem a nespravedlností, a přináší do lidských srdcí a do mezilidských vztahů nebeské kvality jako je milosrdenství a soucit, důvěra, láska a naděje.
Sám Ježíš své veřejné působení zahájil slovy, která výstižně vyjadřují nezaměnitelný rukopis Božího jednání v dějinách: „Duch Hospodinův je nade mnou, proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ Na tomto Ježíšově programu není nic pravicově konzervativního. Ani nic levicově pokrokářského. Je to prostě radikální láska k bližnímu v akci. Bytí pro druhé až do krajnosti. Kéž jsou nám tato Ježíšova slova vodítkem, když hledáme orientaci ve spletité společenské a politické situaci dnešních dnů.
Pavel Hošek pro Radio Proglas, září 2021