Františkovo poselství radosti
Nedávno jsme si připomněli páté výročí zvolení papeže Františka. Doufejme, že jeho požehnané působení přinese ještě mnoho dobrých plodů. Už teď ale můžeme s jistotou říct, že se František začlenil do pozoruhodné řady velkých moderních papežů počínající ve druhé polovině 19. století Lvem XIII.
František – stejně jako každý z jeho předchůdců – vynáší z pokladu víry vybraná témata, která jsou mu zvlášť blízká, a nechává je rozzářit v nových nebo pozapomenutých fasetách. Patří mezi ně milosrdenství, láska k chudým a opovrhovaným, úžas nad krásou stvoření – a také radost. Ukazují to už názvy některých jeho stěžejních textů – Evangelii gaudium, Radost evangelia; Amoris laetitia, Radost z lásky; Veritatis gaudium, Radost z pravdy.
Opravdová radost – radost, která přetrvá – často vyrůstá z obyčejného potěšení z nejbližších věcí: z dotýkané hmoty, zaslechnutého popěvku nebo zpozorovaného jasu. Tuto radost z dobroty stvoření svrchovaně ztělesňuje Ježíš. Jak upozorňuje František, Ježíš nebyl žádný „nepřítel radostí života… Byl dalek filozofiím, které pohrdaly tělem, hmotou a realitou tohoto světa… Pracoval vlastníma rukama a byl v denním kontaktu s matérií stvořenou Bohem, aby ji ztvárňoval svojí řemeslnou dovedností.“ (Laudato si‘ 98)
Další podobou radosti je potěšení z druhých lidí. Jedním z určujících rozhodnutí Františkova pontifikátu bylo odmítnout bydlení v Apoštolském paláci a zůstat místo toho v Domě svaté Marty. Jednalo se jistě i o znamení pokory; František sám nicméně poznamenal, že papežský byt sice není nijak luxusní, ale že by v něm zkrátka nedokázal snést osamění a izolaci od lidí. (https://www.bigissue.com/interviews/pope-francis-interview-i-want-world-without-poverty-need-fight/) A třeba z fotografií Františkových setkání s nejrůznějšími lidmi, od holčiček po prezidenty, opravdu prýští přímo podmanivá radost.
Jinak založené osobnosti, například Benedikt XVI., samotu naopak vyhledávají a dávají přednost poklidnějšímu setkávání. Ale pro každého z nás platí, že – jak říká František v jednom proslovu – „život se odvíjí v našich vztazích s druhými… Život nespočívá v pouhém uplývání času, ale ve vzájemném působení.“ (https://www.youtube.com/watch?v=36zrJfAFcuc&t=361s)
Skutečně se s někým setkat tedy neznamená s ním jenom být na stejném místě, ale navzájem se obdarovat – ať už dobrým slovem, dobrým mlčením, dobrou pomocí nebo dobrou večeří. Radost se rozhojňuje, když se o ni můžeme dělit s druhými. František říká, že „nejsilnější radosti v životě vznikají tehdy, když můžeme způsobit štěstí druhým jako předchuť nebe. Připomeňme si krásnou scénu z filmu Babettina hostina, kde se štědré kuchařce dostane uznalého objetí a chvály: ,Jak jen budeš blažit anděly!‘ “ (Amoris laetitia 129)
Jenomže všichni až do omrzení dobře víme, jak často naše radost potemní – většinou kvůli drobným nedorozuměním a protivným příhodám, ale sem tam i kvůli skutečnému zlu, které na nás drtivě dolehne. Leckdy nevidíme žádné řešení; stín, který na nás padl, nás v sobě uvězní. Zvnějšku se přitom náš problém třeba i jeví jako nevelký, ale nám připadá bezvýchodný.
V takové situaci je každá rada drahá; ale třeba by nám mohla pomoci Františkova myšlenka, že „čas je nadřazen prostoru“. Prostor nás omezuje, a to natolik, že z něj leckdy není úniku; ale čas jakožto „širší horizont“ nás „otevírá budoucnosti…, která přitahuje.“ (Evangelii gaudium, 222)
Náš život totiž není sled jednotlivých situací, ale ucelený příběh, porůznu propletený s příběhy druhých. Změnu si nemůžeme vyvzdorovat tady a teď; změna přichází, když pro ni dozraje čas. Velký katolický autor J. R. R. Tolkien v jednom ze svých esejů mluví o radosti z náhlého šťastného obratu, kterou nacházíme v každé dobré pohádce: „Ať jsou děje v ní sebedivočejší, její dobrodružství sebefantastičtější nebo sebestrašnější, přece se v dítěti či dospělém, kteří jí naslouchají, v okamžiku, kdy dojde k onomu ,obratu‘, zatají dech a rozbuší a rozradostní srdce až k slzám.“ (O pohádkách, přel. Jan Čermák)
Takové zázračné okamžiky někdy nastávají i v dějinách církve. Vzpomeňme třeba na touhu Jana XXIII., svolavatele 2. vatikánského koncilu, „otevřít okna církve a pustit dovnitř čerstvý vzduch“, anebo na slova, která po svém zvolení pronesl František nad zaplněným Svatopetrským náměstím: „Bratři a sestry, dobrý večer.“ Právě to nejprostší slovo či gesto, přijde-li v pravý čas, může proměnit svět.