Křesťanství a ekologie
Čtvrtého října jsme oslavili památku sv. Františka z Assisi, patrona ekologie. Moderní ekologické hnutí sice vzniklo mimo struktury katolické církve, ale osobnost a odkaz sv. Františka patří k jeho významným inspiračním zdrojům. Na 4. října proto už téměř devadesát let připadá i Světový den zvířat; o jeho vznik se v meziválečném období zasadil Heinrich Zimmermann, německý ochránce zvířat, kterého za druhé světové války nacisté kvůli jeho židovskému původu zavraždili v koncentračním táboře.
Katolická církev si už několik desetiletí uvědomuje naléhavost ekologických otázek; soustavnou pozornost jim věnují Jan Pavel II., Benedikt XVI. i František. Všichni tři papežové přitom opakovaně zdůrazňují, že ekologické problémy jsou úzce spjaté s problémy sociálními – že, jak píše papež František v „zelené encyklice“ Laudato si‘, musíme naslouchat „jak křiku země, tak i křiku chudých“. (49)
Texty posledních tří papežů a dalších církevních autorit nás vedou k ekologicky odpovědnému jednání; a zároveň nám pomáhají objevit bohatství ekologických podnětů v křesťanské tradici i v Písmu svatém. Když se na Písmo podíváme takříkajíc „zelenýma očima“, vyvstanou před námi obrysy svébytně křesťanského ekologického postoje.
Už z příběhu o stvoření vysvítá, že Bůh miluje různorodost – všechny ty „rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody“ (Genesis 1,21), země i vzduch. V nádherném závěru knihy Jób se pak tato rozmanitost ukazuje až jako závratná a téměř nepochopitelná: „Kde je cesta k místu, kde se dělí světlo?... Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna?“ (Jób 38,24.31) ptá se Hospodin Jóba; a v další části své řeči staví Jóbovi před oči dlouhou řadu zvířat v celé jejich podivnosti – číhající lvíčata, lovícího krkavce, rodící laň, poskakující luční kobylku nebo bájného netvora behemóta, jehož „kosti jsou bronzové válce“ a „hnáty jako železný sochor“ (Jób 40,18).
Svět tedy není jednotvárná monokultura, ale svobodně se pestří všemi barvami duhy – onoho znamení, jímž Bůh po potopě stvrdil svůj smír s celým stvořením.
Zároveň má ovšem stvořený svět v sobě vepsán jasný řád. Niternou spojitost svobody a řádu ukazuje 19. žalm. Na bujarý obraz slunce, které prochází oblohou „vesele jako rek, když běží k cíli“, navazují verše chválící Hospodinův zákon: „Hospodinovo přikázání… dává očím světlo… Hospodinovy řády jsou… nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata.“ (Žalm 19,6.9–11)
V řádu stvoření přináleží člověku privilegované místo – v tom se židovství a křesťanství liší od některých jiných světonázorů. Podle původního Božího plánu ale člověk neměl jiným živým tvorům působit žádné utrpení: kniha Genesis vypráví, že člověk byl stvořen jako vegetarián a všechna zvířata jako býložravci (Genesis 1,29–30). Pojídání masa Bůh lidem povoluje až po potopě – je to jeden z rysů nového řádu, jenž byl nastolen v padlém světě. (Genesis 9,3)
Nedílnou součástí lidské svobody i lidské privilegovanosti je odpovědnost. V závěru knihy Deuteronomium tak Hospodin před Izraelce klade možnost zvolit si „život a dobro“, nebo „smrt a zlo“ (Deuteronomium 30,15); a zdůrazňuje, že volba má dopad nejen na jejich blahobyt, ale i na svět kolem nich. Tváří v tvář strašnému ničení životního prostředí, které dnes lidé způsobují, znějí varování knihy Deuteronomium nepříjemně aktuálně: „Jestliže… nebudeš, Hospodina, svého Boha, poslouchat…, Hospodin na tebe pošle prokletí, zděšení a zmar…. Nebe nad tvou hlavou bude měděné a země pod tebou bude železná. Místo deště dá Hospodin tvé zemi písek a prach; budou na tebe padat z nebe, dokud nebudeš zahlazen.“ (Deuteronomium 28,15.20.23–24)
Sami si uvědomujeme, že až příliš často volíme „smrt a zlo“. Přesto ale trvá naděje – nejen pro lidi, ale pro celé tvorstvo, které, jak píše sv. Pavel, „toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů“, aby mohlo být „vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ (Římanům 8,19–21) Nevíme, kdy a jak přesně se tak může stát. Víme však, že máme poznávat zákonitosti vepsané do stvoření, snažit se jimi řídit – a s důvěrou se přimknout k Vládci kosmu, který přijetím lidského těla na sebe vzal nejen úděl lidí, ale v jistém smyslu i úděl celého hmotného světa.
Daniel Soukup, pro Radio Proglas - říjen 2017