Připomínat si výročí pádu komunismu a připomínat si datum obnovení demokracie, to jsou dvě různé věci. Různé pro pamětníky a různé pro ty, kdo vyrostli „v demokracii“.
Já se probouzím každého 17. listopadu šťastný. O den později už je, s každým přibývajícím rokem, spokojenosti poněkud méně. Stárnu? Zapomínám? Vede se nám hůř?
Jádro pudla je v tom, že dnes nemáme demokracii, ale spíše demokracie má nás! Abych parafrázoval filosofa Kosíka, který totéž napsal o každodenní „starosti“ v 60. letech.
Synonymem sporu o „listopad“ a o vývoji „po listopadu“ je, že se věci nezjednodušily, jak jsme si mysleli, ale naopak, zkomplikovaly, jak s překvapením znovu a znovu zjišťujeme. Oproti tomu málu, co bylo za komunismu garantováno, i tomu všemu, co bylo tehdy zakázáno, dnes není garantováno nic a zakázáno ve srovnání s minulostí také nic. A přikázáno je jen desatero, a to dobrovolně.
Kolik stížností jsem slyšel jako člověk zabývající se armádou jen na zrušení vojny. Kolik povzdechů, i od mých dcer, nad zhoubným vlivem pohodlí v mama-hotelu na mladé muže. A teď se nad tím zamysleme, opravdu si stěžujeme na to, že dnešní muži nemusí na rok nebo na dva do buzerace na vojnu p-o-v-i-n-n-ě?
Moje žena, několikanásobný válečný diplomat, dokonce soudí, že zrušení povinné vojenské služby může znamenat zánik Evropy, protože se nedokážeme bránit vší silou a nejsme ochotni za něco bojovat a případně položit život. Ale je přeci logické, že za kvalitu života, kterou jsme dosáhli, nechceme zrovna ten kvalitní život položit. Ano, to je zřejmě neudržitelné, protože demokraticky nepřijatelné a na lidech nepožadovatelné! S tím se volby – v demokracii a míru, které nám Evropa poskytuje - vyhrát nedají!
Nebudeme-li tedy bránit dnešní demokracii, bránili bychom se tehdy, v listopadu? Několikrát jsem si říkal, co by se bylo dělo, kdyby pan plukovník Zbytek dostal od ÚV KSČ zelenou a vyrukoval do Prahy se svou tankovou divizí. Stačilo by pozatýkat pár set lidí a listopad zašlapat? Jako přímý účastník si troufnu odhadnout, že nestačilo. Komunisté byli příliš slabí a bez vůle, vůdcové revoluce naopak silní, plní odhodlání a demonstrace byly početné a soudržnost Čechoslováků mimořádná.
Takže tehdy bychom se bránili a dnes ne? Za listopad ano, za demokracii a za Evropu ne? Nechybí nám dnes náhodou tehdejší vůdci? Aby nás vyzvali a vedli k obraně demokracie a Evropy i dnes?
Při výročí 17. listopadu se často vzpomíná na Václava Havla a neméně často s povzdechem, vzhledem k současným poměrům. Je to oprávněné?
Podle mne není. Havel byl jen jeden, neopakovatelný. V dobrém i špatném. Všechny snahy nalézt pro nastávající volbu prezidenta nového nebo modifikovaného Havla jsou marné a liché. Měli jsme štěstí, že Havel stál u zrodu demokracie a pomohl ve shození komunistů. Tehdy byl pro nás mnohem důležitější, než by byl dnes. Stačí si představit opak ... asi bychom dnes nebyli členy západního světa.
A konečně, tehdy měli disidenti nejen morální právo Československo vést, ale měli i dosti jasnou představu, vydiskutovanou v ghetu persekvované opozice, o významu sjednocení Evropy, pro nás i pro Evropu. A nebylo o tom pochybností.
V roce 1990 se za Návrat do Evropy postavila ve volbách drtivá většina. V roce 2003 v referendu také, ale malinko již ve strachu z nároků bohatého světa. A dnes? Pochybujeme o všem, i o smysluplnosti našeho členství v klubech nejbohatších zemí. Mudrujeme nad svými povinnostmi k těmto spolkům, když jsou v nouzi, nepomáháme a vezeme se, v NATO i v EU. Máme tolik demokracie, že dáváme prostor a hlasy jejím zásadním odpůrcům tak, že by nás jejich další ohlášený krok mohl ze západního společenství vyvést.
Opravdu potřebujeme morálně solidního prezidenta k tomu, abychom my sami věděli k jaké kultuře a civilizaci patříme? Dokážeme vůbec takového prezidenta vybrat, když na každém uchazeči vidíme nejdříve jeho nedostatky a slabiny, aniž bychom dále hledali a poměřovali je přednostmi a dobrými vlastnostmi?
Každý z nás se cítí povolán soudit kandidáty předem. Logicky pak, jen málokdo je za takových okolností , odzbrojován všeobecnou nedůvěrou, ochoten převzít odpovědnost a o post hlavy státu usilovat.
Volíme ovšem jednoho z nás a pro nás samé. Nebude lepší než my a na konci poneseme za tuto volbu odpovědnost my všichni. Ale uznávám, že toto nám 17. listopadu 1989 nikdo neřekl.
Dobrá, dovoluji si to tedy říci dnes, k 17. listopadu 2017: Odpovědnost za tuto zemi nenesou jen zvolení politici, nesou ji hlavně občané, tedy my všichni. Je proto naší povinností opatřit si a vážit všechny informace o kandidátech, kladné i záporné, pracovní i osobní, minulé i současné. A dobrou mysl k takovému rozhodnutí.
Ivan Gabal pro Radio Proglas
listopad 2017