Držím v ruce volební lístky a přemýšlím o tom, kde se v naší společnosti objevila černá díra, do které mizí důvěra. Nemyslím tím prvoplánové získávání voličů politickými stranami nebo hnutími a s tím spojené manévry, kdy nezáleží na tom, čemu nebo komu se důvěřuje, ale pouze na počtech těch, kdo důvěřují. Nebo spíš, na počtech těch, kdo jsou ochotni dát svůj hlas, ať důvěřují nebo ne. Ta důvěra, o kterou mi jde, je něčím docela jiným. Teprve ona umožňuje člověku počítat s tím, že jisté hodnoty platí, že je rozdíl mezi pravdou a lží, spravedlností a nespravedlností, či mezi dobrem a zlem. Lidé, kteří tuto důvěru mají, očekávají, že se časem přijde na to, co je co, že se pravda, spravedlnost a dobro prosadí, a že lež, nespravedlnost a zlo budou odhaleny a odmítnuty. A právě o tuhle důvěru mám strach. Bez ní se totiž společnost rozpadá. Bez této důvěry se člověk člověku stává vlkem. O tom, co se v takové společnosti děje, psal Thomas Hobbes ve svém díle Leviathan. V takové společnosti si, podle něj, nikdo si nemůže být ničím jistý. Majetek, vliv, síla nebo chytrost člověka neochrání. Vedle rozpadu důvěry si Hobbes všímá ještě další věci, totiž touhy, která se vymanila z pravidel spolužití a která zdivočela. Možná právě tato touha pak nejvíce připomíná onu mořskou příšeru, leviathana, kterou si Hobbes vypůjčil z biblické symboliky pro název svojí knihy. Hobbes říká, že ve společnosti bez důvěry, pro něj, ve svém přirozeném stavu, si každý si myslí, že má nárok, na vše, po čem zatouží. Tady se, pak rodí násilí. Společnost v tomto stavu je válkou všech proti všem.
V takovém stavu se ale nedá trvale žít. Nefungují v něm instituce ani vztahy. Proto je třeba důvěru, tu druhou důvěru, hlubší a základnější, hledat, dívat se pozorně, kde z ní ještě aspoň něco zbylo, kde se o ni zápasí, kde se nerezignovalo na dobro, pravdu, spravedlnost, přestože je těžké je objevit v podobách bez příměsí jejich opaku. Na této důvěře stojí naše osobní vztahy, v nichž dochází k jakési nemateriální výměně důvěry. Tato důvěra je přece odjakživa pojivem, kterým drží pohromadě společnosti, ona určuje vztahy mezi národy.
Bez alespoň nějakého stupně důvěry si nevezmete si sklenici vody, když máte žízeň, nekoupíte si chleba v obchodě, nenecháte se nikým zaměstnat, neuložíte si peníze v bance, nepůjdete k lékaři, když máte chřipku.
Jakou roli pak ale hrají naše špatné zkušenosti?
Dalo by se říct, že nás učí rozlišovat. Nepřipisovat všem a všem a všemu. Jsou lékaři, ke kterým bych se nešla léčit, faráři, u nichž bych se nechtěla zpovídat, politici, které bych nemohla volit. Špatné zkušenosti vedou k větší ostražitosti. Ale bez důvěry se nakonec stejně daleko nedostaneme. Zklamaná důvěra v nás nakonec přece hledá jiné formy svého vyjádření. K tomu, abychom se vyhnuli opakování téhož, pomůže, když se s negativními zkušenostmi naučíme pracovat. Pak se třeba v politickém životě nenecháme tak snadno ulovit krasořečníky, kterým jde o to, aby získali víc hlasů. Ta důvěra, která tvoří a obnovuje, není obchodního charakteru. Nerodí se tam, kde se prodává něco za něco. Je dána jako počátek, jako dar základní intuice, instinkt, s nímž už kojenec hledá mléko u prsu matky. Pak, když se dobereme rozumu, musíme o onu neprodejnou důvěru zápasit. Cesta k ní vede přes zpracování situací, které nás dezorientovaly, které vyprovokovaly kritickou distanci vůči představám, podle nichž pravda, spravedlnost, dobro měly sice zřetelnější obrysy, ale bylo v nich méně života.
Držím v ruce volební lístky a říkám si, když nechci, abychom si byli navzájem vlky, kudy jít, jak důvěru, která mizí, hledat, jak ji pěstovat. Hledám její stopy, postoje úcty, tolerance, otevřenosti, upřímnosti a odvahy.
Ivana Noble, říjen 2017