Ke svátku 28. října – Braňme naši demokracii lépe, než tomu bylo v minulosti
Den 28. října je státním svátkem, který vlastně zakládá – slovy Karla Čapka – novodobý československý, potažmo český stát. Jeho vyhlášení u sochy sv. Václava ještě nehovořilo o Československé republice, ale o samostatném státu. Dnes, když se po devadesáti devíti letech vracíme k tomuto dni, máme často představu, že se to odehrálo tak, jako když se 1. ledna 1993 vyhlásila Česká republika: zasedání parlamentu, slavnostní prohlášení a pak už jen dále mílovými kroky k budování nového státu. Tohle je však tak trochu heroická legenda. Československá republika se rodila velmi těžce, den po dni. Její východní část, tedy tehdejší Slovensko – Horní Uhry – procházejí krvavými revolucemi. Po vyhlášení Maďarské republiky rad v čele s Bélou Kunem je v Prešově vyhlášena Slovenská republika rad, což byla situace, která nový stát plně destabilizovala. Jsme svědky, že v celé zemi probíhá vnitřní napětí, které nakonec rozdělí sociální demokracii, nejsilnější politickou stranou a politického hegemona předlitavské části Rakouska-Uherska, která rovněž neměla příliš velký zájem na vniku samostatného československého státu.
Když sledujeme určité kroky prezidenta zakladatele, vlády i parlamentu, musíme si uvědomit, že všichni jednali pod silným politickým tlakem. Tak také vznikají první reformy a pod stejným tlakem se vytvářejí i vztahy mezi církví a státem. Tato napětí trvala až do milenijního roku 1929, kdy se můžeme v předmluvě ke svatováclavskému sborníku dočíst, jak se zakladatel našeho novodobého státu vrací k historické postavě zakladatele naší historické státnosti, sv. Václavovi. I když můžeme říci, že první krok vyhlášení státu u sochy sv. Václava a milenijní oslavy sv. Václava tak spolu v osobě sv. Václava úzce souvisejí, zápas o novou republiku nebyl pro nás katolíky docela snadný a nebyl jednoduchý ani pro biskupský sbor. Byl to však Vatikán, který patřil mezi jedny z prvních zemí, který uznává Československo jako nový stát vzniklý na základě mírové smlouvy z Versailles. První léta života nového státu tedy nebyla pouze léta klidu, míru a společenského konsenzu, ale i řadou velkých zápasů.
Nesuďme, ale dívejme se na minulosti také jako na zdroj poučení a inspirace. Víme, že je politická a historická pravda. Předválečné Československo můžeme nazývat ostrovem demokracie v Evropě, která ve většině evropských zemí propadla vizím totalitárních a diktátorských systémů, a s kterými i u nás lidé sympatizovali napříč národnostmi a napříč politickými stranami. Bohužel si musíme přiznat, že se tyto sympatie dotkly i určitých skupinek v jednotlivých církvích. Proto je třeba si uvědomit, jak v dnešní době bránit naši demokracii lépe, než tomu bylo v naší historii. Normou, která posuzuje demokratický vývoj je věrnost zákonům. Hlavním zákonem každého státu je ústava a tradice. Tradice je někdy velmi těžko zachytitelná, ostrovní říše Spojeného království má určitou výhodu jisté izolace v které se tradice lépe udrží, a proto Británie nemá psanou ústavu. My však musíme dát přednost především naší Ústavě, nejenom její předmluvě, ale i jejím jednotlivým článkům.
To je také můj poukaz nám věřícím, kteří jsme především občany této republiky a někteří i členy politických stran. Všichni jsme v nedávných parlamentních volbách rozhodovali, které politické strany a koho z nich upřednostníme. Uvědomme si v duchu výše řečeného, že parlamentní volby nejsou fotbalový či hokejový zápas. Nechovejme se jako vzteklí fanoušci po prohraném zápase. Chovejme se jako opravdoví, čestní a spravedliví lidé. Kéž Bůh žehná České republice a všem jejím občanům a naší budoucnosti v tento sváteční den.
Pro Radio Proglas Dominik Duka, 28. 10. 2017