Politika strachu
Rozmohl se nám v Evropě takový nešvar. Do parlamentů a poslední dobou už i přímo do vlád vstupují politické subjekty, které nemají skoro žádnou pozitivní agendu. Spíše tu negativní. Pořád proti něčemu nebo někomu bojují a svůj program založily na strachu ze všeho možného. Nejnověji se tak děje v Estonsku.
Tamní prezidentka před několika dny jmenovala novou vládu. Ta vzešla z březnových parlamentních voleb. Tvořit ji budou pod vedením premiére Jüriho Ratase tři politické strany: jeho Estonská středová strana, strana Pro Patria a Konzervativní lidová strana Estonska. I právě díky ní bude nová vláda výrazně pravicová, konzervativní a také populistická. Poslední zmíněná je totiž značně protiimigrantská, kritická vůči Evropské unii, hlásá co nejvíce přímé demokracie a vystupuje proti sexuálním menšinám. Pokud vám to připomíná nějaké hnutí z českého prostředí, příliš se nepletete.
Podobné tendence můžeme pozorovat v Maďarsku, kde hodnoty svobody, tolerance, respektu k menšinám a odlišným názorům, tedy hodnoty liberální demokracie, rychlostí světla opouští vládní Fidesz. Známý také silným vlivem movitých oligarchů na premiéra Orbána. Nejinak je tomu v Polsku, kde vládne silně konzervativní Právo a spravedlnost. Nebo také v Německu, kde pomalu sílí Alternativa pro Německo, v Dánsku, kde před pěti lety vyhrála v eurovolbách podobně laděná Dánská lidová strana, nebo také v Itálii, kde se úspěšně prosadilo Hnutí pěti hvězd. Pravicový subjekt, který rovněž volá po posílení přímé demokracie, útočí na establišment, ač je sám jeho součástí, a vyznává striktní přístup k ilegální imigraci. Která – a to je potřeba uznat – zasahuje Itálii ze zmíněných zemí opravdu nejvíce.
Ve Finsku byla součástí vlády strana Finové, u nás známá pod starším názvem Praví Finové, která také zakládá svou ideologii především na etnické příslušnosti k finskému národu. K jejím charakteristikám rovněž patří pěstování nacionalismu, konservatismus, populismus a kritický postoj vůči EU a NATO. Podobně jako dnes již téměř zapomenuté hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, i stranu Finové potkalo tříštění sil a rozpad. Stalo se tak před dvěma lety během vládního angažmá. V letošních dubnových parlamentních volbách obsadila tato strana druhé místo. Získala pouze o jeden poslanecký mandát méně než první Sociálně-demokratická strana Finska. V současnosti probíhá formování nového kabinetu a zatím se zdá, že Finové budou obejiti a vytvoří se vládní koalice bez jejich účasti.
Žánr rozhlasového komentáře není vhodný pro rozvíjení akademických rozborů na téma populismu. Tento termín se už stejně stal v médiích natolik rozmělněným, že už téměř ztratil svůj obsah. Zájemce o brilantní analýzu tohoto fenoménu proto lze odkázat na knihu německého politologa Jana Wernera-Müllera „Co je to populismus?“, která loni vyšla i v českém překladu.
Ale přece jenom jedna krátká úvaha. Tento trend rozhodně není pouze doménou Evropy. Globálně se objevují strany a lídři, kteří tvrdí, že pouze oni zastupují lid. Ten „pravý“, národně ukotvený lid, lid vlastenců, který patří vždy k většině v dané zemi. A tento lid je podporuje. Podporuje je proto, že má strach. Ve víru pokročilé globalizace a postmoderny se bojí, že přijde o své těžce vydobyté jistoty, o svůj životní standard a pohodlí. Že mu jej někdo vezme: imigranti, menšiny, liberálové – prostě někdo.
Na začátku května si každoročně připomínáme konec II. světové války. Ta začala původně také strachem. Strachem z různých menšin, především ze Židů. Záhy se k tomu přidala nenávist. A dobře víme, jak to pokračovalo dál. To je výzva pro naši dobu. Nenechme se ovládnout strachem. Naděje je pozitivní hodnota. A naštěstí se najdou i v politice lidé, kteří se snaží vzbuzovat právě naději místo toho, aby šířili strach.
PhDr. Marián Sekerák, Ph.D.
politolog
Ambis – Vysoká škola, Institut pro křesťansko-demokratickou politiku
pro Radio Proglas, květen 2019
Audioverze