I dnes mě ještě mrazí, když se dívám na dva obrázky dvou malých chlapců, které se staly ikonou konfliktu v Sýrii a smutnou výčitkou na téma migrační krize. Přesně před třemi lety světem otřásla fotka malého Aylana, který se utopil jen pár metrů od tureckého pobřeží, když spolu se svou rodinou prchal před válkou a za nadějí.
Omrana, kterému byly také tři roky, zase vyfotili v létě 2017, jak sedí na křesle v sanitce, celý zaprášený a se zakrvavenou tvářičkou, poté, co se dům, ve kterém žil se svou rodinou stal terčem jednoho z tolika náletů na Aleppo.
Nad fotkou Aylana nejeden politik a nejeden občan zvolal: nikdy více. Fotka Omrana už tolik nezaujala. Utrpení v našem světě je příliš mnoho, zdá se, abychom se mu my u nás v Evropě chtěli opravdu věnovat, nebo se jím dokonce nechat dojmout. A tak se naplňují slova proroka Izajáše, která připomíná Ježíš v Matoušově evangeliu „obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se“.
Myslím, že dnes, dříve, než jindy, je nejen pro křesťany velmi prospěšné začít opravdu poslouchat, vidět a začít chápat. Migrační krizi, jak jí nazýváme, jsme redukovali na počty a slogany, jako mnoho jiných aspektů života našich společností. Svět kolem nás ale nelze chápat ani vysvětlovat skrze tweety. Lidské životy je stěží redukovat na označení ekonomický migrant, jak v poslední době slyšíme především v politickém diskurzu zemí střední Evropy, z nichž některé se stále více vzdalují po mnoha letech nabyté a tehdy, před třiceti lety, tolik vzácné a ceněné demokracii. Kolik škody napáchal a ještě může napáchat vzrůst populismu v mnoha evropských zemích, toho populismu, který říká: občane, plný strachu a nejistoty, já tě ochráním. Potřebuješ silného lídra, který se nebude zdržovat velkým vysvětlováním. Jak snadno se právě strach vplížil do našeho společenského diskurzu. Patří ale strach do křesťanské víry?
Kdo je ekonomický migrant? Je to opravdu obyvatel kterékoli země subsaharské Afriky, který celý svůj život vidí kolem sebe jen bídu? A jsme si opravdu tak jistí, že lidé, kteří přicházejí do Evropy třeba z Bangladéše, skvěle ovládají zákonitosti našich sociálních systémů a za peníze rodiny, která je vyslala, tady hodlají jen tak lenošit a týt z našeho sociálního blahobytu? Není pojem ekonomický migrant relevantní spíše pro občany Unie, kteří se stěhují do jiné země za prací, rodinou a studiem, v nemálo případech za lepší životní úrovní? Neznáme tento pojem z historie? Historie Evropy na začátku 20. století, kdy miliony Evropanů odcházely do Ameriky, ale např. i historie normalizačního Československa?
Papež František před nedávnem vyhlásil, že naše společná odpověď by mohla vycházet ze čtyř sloves, opírajících se o principy nauky církve: přijímat, chránit, podporovat a začleňovat. Ano, přijímat ty, kdo přicházejí, chránit i ty, kteří zůstávají, podporovat toho, kdo přišel i toho, kdo zůstal, začleňovat v zemích, kam doputovali a začleňovat skutečně do mezinárodního společenství země, odkud lidé přicházejí.
V Sant´Egidiu nejsme naivní, víme, že nelze za rok přijmout 10 milionů lidí najednou, aniž bychom z Evropy udělali velký uprchlický tábor bez pravidel. Říkáme ale už mnoho let, že regulované a kontrolované přijímání migrantů nejen že umožní Evropě být skutečně křesťanským kontinentem, kterým ji chceme mít, ale prospěje jí lidsky i ekonomicky. Ano, přijímání migrantů nám může pomoci skutečně si uchovat křesťanské kořeny naší kultury, ledaže bychom si opravdu mysleli, že naše víra je tak slabá a evangelium tak prázdné, že nedokáže odolat přátelskému setkání s lidmi, kteří pocházejí z jiné kultury a dokonce vyznávají jiné náboženství.
Kristina Koldinská