Německojazyční říkají Himmelfahrt, to znamená doslova „nebeská jízda“. Východní církev svátek označuje jako Zesnutí Panny Marie. Tak i tak, zbožná lidová moudrost má za to, že tělo mimořádné ženy Marie, maminky Boha Syna nemůže po smrti jen tak být obyčejně pochováno do země. Jak by to tak přišlo? Těšíme-li se na nebe, těšíme se na trvalou přítomnost v lásce a radosti s těmi, které máme už tady rádi nebo v oblibě. A kdo by se netěšil na tu, která zpívala ukolébavky hošíkovi Ješuovi a vařila jemu, sobě a Josefovi? Těšíme se na návrat DOMŮ, říkáme někdy nebo píšeme na parte našich milovaných a myslíme to vážně.

Nedávno jsem byl s přáteli, já po dvaceti letech v Chorvatsku, na jednom z ostrovů. Booking jsme měli na neznámé, odlehlé místo. Když jsme přijížděli, spatřili jsme tři osamocené domy. Ten první je nějaký divný, říkám já. Ten druhý vypadá pro někoho značně bohatšího, než jsme my, praví kamarádova manželka. Ten třetí je jednoznačně ten náš, cítím, že tady budeme jako doma, říká kamarád!
Zaparkujeme, vystupujeme, nikde nikdo. Sáhneme na kliku, je otevřeno. Vejdeme opatrně dovnitř, ticho. Vyjdeme na terasu — a zdola zvenku na nás mává paní domácí, bydlící v suterénu. Hrkne v nás. Trapas! Paní přichází a objímá nás, jako bychom se znali odedávna. Později se ukazuje, že jsou s manželem také katolíci a před odjezdem se už spolu modlíme za jejich děti a vnuky Otčenáš, a to chorvatsky, že ano. Ano, cítili jsme se u Ivana a Anticy jako doma.

Představa nebe vlastně není nic extra složitého, co myslíte?
Mít se rádi, respektovat se, být dobří, být s Dobrým, tím s velkým Dé. S věčně mladou Marií a se všemi milujícími a milovanými.
Přátelé, přeji vám všem úspěšný nácvik už tady na Zemi.