Lenka Vojtěchová tvoří zejména portréty. Jsou krásné, až se tají dech. Obrazy jsou velkoplošné. Jeden autorka nazvala Laskavé oči, jiný Tichá vzpomínka, další Cesta lesem, Větrný podzim, Srdce ptačí, Laskavé oči. Mezi všemi se vyjímá několikeré ztvárnění dnešní světice Máří Magdaleny. Obrazy se jmenují prostince Máří, Máří římská 1, římská 2.
Ve vyobrazení světice máme historicky co dohánět. Církev ji častěji vyobrazovala jako hříšnici, i když nakonec obrácenou. Dnes se ji učíme chápat jako mimořádnou ženu, která měla své, řekněme slabší období. Nicméně byla vybavena velikým soucitem, něhou, porozuměním, a právě to jí umožnilo nechat se přemoci láskou Ježíšovou, uskutečněnou jeho odpuštěním. Jak jinak by byla schopna přijmout jeho slova: Nikdo Tě neodsoudil? Ani já Tě neodsuzuji. Ale jdi a už nehřeš. Po dlouhé době přišly slzy vděčnosti místo slz bídy nad osudem. A schopnost vstát a jít. Pamatujete na další její slzy? Getsemanská zahrada: Zahradníku, řekni mi, kde je jeho tělo, a já si ho odnesu. Slzy opravdového zármutku. A po chvíli následované nepřekonatelnými slzami radosti poté, co uslyšela své jméno: Marie! Rabunni! Další stránky evangelia jsou rozmazané.
Lence Vojtěchové se v mém pohledu daří skloubit v tváři Marie Magdalské zármutek i radost, něhu i pevnost, slabost člověčí i sílu lásky. Přijďte se k nám podívat. Můžete prakticky kdykoli. Kéž jsou naše tváře odrazem našeho srdce. To nám všem přeje Martin Holík.