Na různých místech narůstá všeobecný dojem, že je Evropa znavená a zestárlá, chybí jí plodnost a vitalita, jako by velké ideály, které ji inspirovaly, ztrácely přitažlivost; dojem, že Evropa upadá a ztrácí svou schopnost inovace a kreativity; Evropa, která se snaží zajišťovat a ovládat prostor, spíš než zavádět procesy inkluze a transformace; Evropa, která se stále více „opevňuje v zákopech“, spíš než by přála činům, které podporují ve společnosti nové dynamismy, které by byly s to zapojit a uvést do pohybu všechny skupiny i jednotlivce v hledání nových řešení současných problémů, které by přinesly plody v důležitých dějinných událostech; Evropa, která spíš než chránit prostory je povolána být matkou plodící procesy (srov. Evangelii gaudium, 223).

Co se stalo?

Co se s tebou stalo, humanistická Evropo, nositelko lidských práv, demokracie a svobody? Co se s tebou stalo, Evropo, vlasti básníků, filosofů, umělců, hudebníků a literátů? Co se s tebou stalo, Evropo, matko lidů a národů, matko velkých mužů a žen, kteří dokázali hájit důstojnost svých bratří a položit za ně život?

Transfúze paměti

Spisovatel Elie Wiesel říkal, že dnes je zásadní uskutečnit „transfúzi paměti“. Musíme pohlížet na přítomnost s trochou odstupu a naslouchat hlasu našich předků. Paměť nám nedovolí opakovat chyby minulosti (srov. EG 108) a umožní nám, abychom znovu přijali za své zkušenosti, které pomohly našim národům překonat jejich krize. Transfúze paměti nás osvobozuje od přitažlivé tendence chvatně stavět na tekutých píscích ihned viditelných výsledků, které mohou poskytovat „snadný, rychlý a prchavý politický zisk, ale nepředstavují lidské naplnění“.

Zakladatelé

Otcové zakladatelé dokázali hledat jiné a nové cesty po válečných ranách. Měli odvahu nejen snít o ideji Evropy, ale osmělili se radikálně transformovat vzorce, které působily pouze násilí a zmar. Osmělili se hledat mnohostranná řešení problémů, které se pozvolna stávaly všem společné.
Robert Schumann u zrodu prvotní evropské komunity řekl: „Evropa nevznikne najednou nebo podle jediného plánu. Vznikne skrze konkrétní činy, které budou vytvářet především faktickou solidaritu.“ Právě dnes, v tomto našem mučeném a zraňovaném světě, je dobré vrátit se k oné faktické solidaritě, ke konkrétní velkorysosti, která nastoupila po II. světové válce, neboť „světový mír nebude možné střežit bez tvůrčího úsilí úměrného nebezpečí, jež ho ohrožuje.“

Projekty otců zakladatelů, hlasatelů míru a proroků budoucnosti nejsou překonány. Inspirují nás, dnes více než kdy dříve, ke stavění mostů a k boření zdí. Naléhavě nás vybízejí, abychom odvážně pokládali nové, pevně zakotvené základy. Alcide De Gasperi řekl: „Všichni motivovaní toutéž starostí o společné dobro našich evropských vlastí, naší Vlasti Evropy“, jsme povoláni znovu a beze strachu započít „konstruktivní práci, jež si žádá naše trpělivé úsilí a dlouhou spolupráci.“
Transfúze paměti nám dovoluje inspirovat se v minulosti, abychom odhodlaně přijali výzvu „obnovit“ ideu Evropy. Evropy schopné zrodit nový humanismus založený na třech schopnostech: schopnosti integrovat, schopnosti dialogu a schopnosti plodit.

Schopnost integrovat

Kořeny našich národů, kořeny Evropy se během historie upevňovaly tím, že se učily integrovat ve stále nových syntézách nejrůznější kultury, které zdánlivě nic nespojovalo. Evropská identita je a vždy byla identitou dynamickou a multikulturní.
Politici vědí, že v jejích rukou spočívá zásadní a neodkladná práce. Víme, že „celek je víc než část, a je také víc než pouhý součet jeho částí“ a bude tedy nutné vždy „rozšiřovat pohled, abychom rozpoznali větší dobro, které prospěje nám všem“ (Evangelii gaudium, 235). Jsme tedy zváni k podpoře integrace, která nachází způsob přístupu k věcem i prostředek k budování dějin v solidaritě. Jde o solidaritu, jež nesmí být nikdy zaměňována s almužnou, nýbrž má být vytvářením příležitostí, aby všichni obyvatelé důstojně rozvíjeli svůj život. Čas nás učí, že nepostačuje pouze geograficky rozmísťovat lidi, ale že je před námi výzva důkladné kulturní integrace.

Duše Evropy

Komunita evropských národů tak znovu objeví šíři evropské duše, zrozené ze setkání civilizací a národů, která je rozsáhlejší než současné hranice Unie a je povolána, aby se stávala vzorem nových syntéz a dialogu. Tvář Evropy totiž nevystupuje v opozici k ostatním, nýbrž v rysech, které jí vtiskly různé kultury, a v kráse spočívající v překonání uzavřenosti. Konrád Adenauer řekl: „Budoucnost západu neohrožuje ani tak politické napětí, jako nebezpečí masovosti a uniformnosti myšlení a citů; stručně řečeno celý životní systém, útěk před odpovědností s jedinou starostí o své vlastní »já«.“

Schopnost dialogu

Je-li nějaké slovo, které je třeba do omrzení opakovat, je jím „dialog“. Jsme vybízeni šířit kulturu dialogu všemi možnými prostředky a otevírat jeho možnosti. Ke kultuře dialogu patří postoj autentického učňovství, vnitřní askeze, která nám pomáhá uznat v druhém platného mluvčího. Dovoluje nám pohlížet na cizince, migranta, toho, kdo patří k jiné kultuře, jako na někoho, komu mám naslouchat, koho mám brát v potaz a cenit si ho. Je pro nás dnes naléhavě nutné zapojit všechny sociální činitele do šíření „kultury, která v dialogu vidí především formu setkání“ a bude podporovat „hledání vzájemného konsensu a vzájemné dohody, aniž bychom jej však oddělovali od úsilí o spravedlivou společnost, která nikoho nevylučuje a uchovává si svou paměť.“(EG 239).
Mír bude trvalý do té míry, do jaké vyzbrojíme své děti zbraněmi dialogu a naučíme je dobrému boji v setkání a vyjednávání. Tak jim budeme moci zanechat kulturu, jež dokáže rozvrhovat nikoli strategie smrti, ale života, nikoli exkluze, ale integrace.
Tato kultura dialogu, která by měla být zanesena do školních osnov jako osa procházející napříč všemi předměty, pomůže vštípit mladým generacím způsob jak řešit konflikty jinak, než jak tomu dnes přivykají. Naléhavě se nabízí možnost vytvářet „koalice“, nikoli už jen vojenské či ekonomické, nýbrž kulturní, vzdělávací, filosofické a náboženské. Koalice, které jasně ukáží, že za mnoha konflikty je často mocenská hra ekonomických skupin. Koalice schopné hájit národ před tím, aby byl zneužíván k nepatřičným cílům. Vyzbrojme své lidi kulturou dialogu a setkání.

Schopnost plodit

Dialog a všechno co s sebou nese, nám připomíná, že se nikdo nemůže omezovat na roli diváka či pouhého pozorovatele. Je silným apelem na osobní a sociální odpovědnost.
V tomto smyslu mají naši mladí rozhodující roli. Nejsou budoucností našich národů, jsou přítomností; jsou to oni, kdo již dnes svými sny a svým životem formují evropského ducha.
„Spravedlivá distribuce plodů země a lidské práce není pouhou filantropií. Je morální povinností,“ chceme-li nově promýšlet naše společnosti, potřebujeme vytvářet pracovní místa, která jsou důstojná a dobře odměňovaná, zejména pro naše mladé.
K tomu je nutné hledat nové ekonomické modely, které směřují ku prospěchu lidu a společnosti. Vyžaduje to od nás přechod od tekutého hospodářství k sociálnímu hospodářství, které zajišťuje přístup k půdě a ke střeše nad hlavou prostřednictvím práce chápané jako prostředí, v němž lidé a společnosti mohou uplatňovat „mnohotvárný osobní rozvoj, kde se prolínají mnohé životní dimenze: kreativita, projekty do budoucnosti, rozvoj schopností, uplatňování hodnot, komunikace s ostatními, postoj adorace. Sociální realita dnešního světa proto přesahuje omezené zájmy podniků a diskutabilní ekonomickou racionalitu a vyžaduje, »aby se jako priorita i nadále sledovala dostupnost zaměstnání... pro všechny« ( Laudato si´, 127)

Pravá inkluze.

Pokud chceme směřovat k budoucnosti, jež je důstojná, pokud chceme budoucnost míru pro naše společnosti, můžeme toho dosáhnout jedině, vsadíme-li na pravou inkluzi, totiž „takovou, která dává důstojnou, svobodnou, kreativní, participativní a solidární práci.“
Tento přechod (od tekutého hospodářství k sociálnímu) nejen přinese nové perspektivy a konkrétní příležitosti k integraci a inkluzi, ale znovu nám otevře schopnost snít o onom humanismu, jehož kolébkou a zdrojem je Evropa.

Role církve

K znovuzrození Evropy, která je znavená, ale ještě plná energie a možností, může a musí přispívat církev. Její úkol se shoduje s jejím posláním: hlásat evangelium, což dnes více než kdy dříve znamená především přistupovat k lidským zraněním a přinášet silnou a prostou přítomnost Ježíše, jeho útěšné a povzbuzující milosrdenství. Bůh chce přebývat mezi lidmi, ale může tak činit jedině skrze muže a ženy, kteří – stejně jako velcí evangelizátoři tohoto kontinentu – jsou Jím zasaženi, žijí evangelium a nehledají nic jiného. Jedině církev bohatá na svědky může znovu přinést čistou vodu evangelia kořenům Evropy. V této věci je cesta křesťanů k plné jednotě velkým znamením doby, ale také naléhavým požadavkem odpovědět na Pánovu výzvu „aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21).

I have e dream

Myslí i srdcem, s nadějí a bez plané nostalgie, jako syn, který v matce Evropě shledává kořeny svého života a víry, sním o novém evropském humanismu, „o trvalé cestě humanizace“, k níž je zapotřebí „paměť, odvaha, zdravá a lidská utopie.“ Sním o mladé Evropě, schopné být ještě matkou: matkou, která má život, protože život respektuje a nabízí naději na život. Sním o Evropě, která pečuje o dítě, pomáhá jako bratru chudému i tomu, kdo přichází a hledá přijetí, protože o všechno přišel a žádá o útočiště. Sním o Evropě, která naslouchá nemocným a starým lidem a váží si jich, aby nebyli snižováni na neproduktivní předměty k odepsání. Sním o Evropě, v níž být migrantem není přestupkem, nýbrž pozváním k většímu nasazení s důstojnosti vlastní celé lidské bytosti. Sním o Evropě, v níž mladí lidé dýchají čistý vzduch poctivosti, milují krásu kultury a prostý život, nezanesený nekonečnými potřebami konzumismu; kde uzavřít manželství a mít děti je odpovědnost a velká radost a nikoli problém způsobený nedostatkem dostatečně stabilní práce. Sním o Evropě rodin, se skutečně efektivními politikami, zaměřenými na lidské tváře víc, než na čísla, na rození dětí více než na hromadění majetku. Sním o Evropě, která propaguje práva všech lidí, pečuje o ně a nezapomíná na povinnosti vůči všem. Sním o Evropě, o níž nebude možné říci, že její úsilí o lidská práva bylo její poslední utopií.

6. května 2015, projev papeže Františka při převzetí ceny Karla velikého. Přeložila Johana Bronková, krátil a mezititulky opatřil Martin Holík.