„Migrace je fakt. Existuje po staletí. A další staletí existovat bude. Nikdy jsme ale neměli nástroj, který by nám pomáhal tento proces řídit.“
Podle OSN je ve světě (11/2018) asi 250 milionů migrantů, což představuje 3,4 procenta světové populace. Jednání o globální dohodě začala v důsledku migrační krize v Evropě v roce 2015, která byla největší uprchlickou krizí od druhé světové války. Příliv migrantů vyvolal v Evropě strach z cizinců a také nacionalistické nálady.
Globální pakt pro bezpečnou, řízenou a legální migraci má za cíl řešit, proč lidé migrují, jak je chránit, jak je v nových zemích integrovat, jak umožnit jejich návrat domů a další otázky.
Co je v paktu OSN?
Výměna informací
Velká část dohody se týká sdílení informací mezi státy, nevládními organizacemi, migrujícími lidmi a občany cílových zemí.
Státy se shodly například na sbírání a sdílení dat o mezinárodní migraci, aby mohly zachytit a vyčíst, jak se přesuny lidí vyvíjí a jaké jsou pozorovatelné trendy. Země tak budou moci sladit metodologii a stavět svou politiku na ověřených datech. S tím souvisí i výměna zpráv o aktuálních opatřeních, nových zákonech, vízové povinnosti a poplatcích.
Lepší dostupnost informací se má týkat i samotných migrujících lidí: země jim mají poskytovat informace o jejich právech na pomoc a pro to, aby se co nejrychleji mohli začlenit do nové společnosti – tedy například jak získat práci a povolení k pobytu.
Předcházet a zachraňovat
V paktu se státy domlouvají i na předcházení migrace. Mají se zaměřit na boj s chudobou, minimalizovat dopady klimatických změn, zlepšit postavení žen a dívek, vzdělávání, zásobování potravinami a také kvality právního státu.
Jedním z prostředků zamezení migrace má být podle dokumentu usnadnění převodu peněz. Jde o situace, kdy lidé pracující v zahraničí posílají část svých výdělků do své rodné země. Často jde totiž o významné částky, které pomáhají k udržitelnému rozvoji.
Na základě dokumentu se má posílit i boj s pašováním lidí na nadnárodní úrovni. Státy spolu mají řešit zákony o potírání obchodu s lidmi i opatření na státních hranicích. Článek 24 mluví také o společných záchranných a pátracích akcích, které mají zachránit životy lidí. Zmíněna je i identifikace mrtvých nebo pohřešovaných a komunikace s jejich rodinami.
Mříže jako poslední možnost
Dalším z vytyčených cílů je používání detenčních zařízení jen jako poslední možnosti a na co nejkratší dobu, bez ohledu na to, zda lidé čekají na výsledek řízení, nebo je například rozhodnuto o jejich návratu. Upřednostňovat se ve všech případech mají nevazební prostředky. Detence má tedy být až ta nejkrajnější možnost.
V Česku centra pro cizince řídí Správy uprchlických zařízení – některá slouží jen pro nově příchozí žadatele o azyl, další dávají už identifikovaným migrantům možnost ubytování po dobu čekání na rozhodnutí. V detenčních centrech se primárně umisťují cizinci, kteří jsou na území republiky nelegálně a mají být vyhoštěni.
Nově příchozí žadatelé o mezinárodní ochranu se ubytovávají v zařízeních v Praze-Ruzyni a Zastávce u Brna, a to až do doby ukončení základních vstupních procedur. K dispozici jsou lidem i psychologické a právní služby a sociální pracovníci.
Předlohou je Newyorská deklarace
Právním a politickým základem dohody je Newyorská deklarace ze září 2016, kterou schválilo 193 členských států Valného shromáždění OSN.
Má zlepšit mezinárodní řešení uprchlické problematiky, mimo jiné otázky přijímání běženců v jednotlivých zemích, školní docházky jejich dětí, legálního zaměstnávání, ochrany před pašeráky či jejich návratu domů.
Protože český překlad kompaktu zatím nevidím, přečtěte si text Evropského parlamentu, kterým se EU dokumentu hlásí a podporuje jej.
EU-k-paktu-o-migraci_OSN_2016-2018.pdf