Jak prožíváš Velikonoce, čím Tě oslovují?
Když jsem byl dítě, připadaly mi velikonoční obřady únavně dlouhé. Jako dospívajícímu pak jako tajuplné, mimořádné. Často jsme je trávívali v přírodě Orlických hor, po tajné křížové cestě v zasněžené přírodě, na vigilii se zapalováním ohně v táborovém kruhu, s přenášením paškálu a pomocné starobylé svítilny, s hlasitým voláním do lesů: Světlo Kristovo!
Jako farář jsem je prožíval také jako hluboké a krásné, ale někdy ve stresu.
Jako kaplan bývám v očekávání, kde bude potřeba zaskočit za nemocného kolegu.
 Velikonoce mne oslovují tím, jak dokonale vystihují cestovní mapu lásky Boha k člověku.

Postní snažení vystřídá velikonoční radost. Umíme ji prožívat? Co bys doporučil? 
U mne nejde ani tak o vystřídání, jako spíš o vyústění. Jinak řečeno: modlitba, půst a štědrost jsou velmi prakticky dosažitelná dobra, která mi mimo jiné dělají radost: Holíku, máš na to! Zmrtvýchvstání je už „jen“ potvrzením, že moje víra je k něčemu, že smím být tu a tam rukama a nohama a ušima Pána. Opravdické bušení srdce zažili kdysi přímí účastníci Vzkříšení, a dnes je doufám prožívají dospělí katechumeni, kteří přijímají o Velikonocích křest. My všichni ostatní obnovujeme, upevňujeme, zrcadlíme novou jiskru v oku.

Co bys popřál čtenářům KT k nadcházejícím svátkům?
Právě tu jiskrnost.  Dobře obdarováváme nikoli zamračení a se sevřenými rty, ale s jasnou tváří.