Církevními otci předepsané evangelium krutě skáče až na konec. Na konec Ježíše. Na konec plánů. Kenoze víry je pojem značící, že se její obsah vyprázdnil. Důvod víry zmizel, není, k čemu víra? Už není nic, ani ty slzy nepřicházejí.

V rozmezí šestnácti a pětadvaceti let věku jsem prožil prázdnotu v podobě bleskové změny několikrát, jako asi i každý z vás, čtenářů. Úmrtí nejbližšího, rozchod s dívkou, dlouho budovaný záměr ve vteřině v troskách.

Apoštolům se hroutí svět, a to tak, že není kam ustoupit. Vrátit se domů? Už to nebude stejné; chce se mi tam vůbec?

A v kontrastu, šoku je skrytá jiskra – životodárný paradox života. Co bylo ztraceno, je zpět, a to nad pomyšlení krásné, skvoucí, v nové kvalitě, daleko nad ISO 9001.
Erik Tabery v Respektu vzpomíná, jak půlčíci Frodo a Samvěd dávají naději: Jejich potřebné schopnosti jsou dosažitelné, čistě lidské: odvaha, odhodlání, trpělivost učit se, přátelství. Když Frodovi při úmorné a nebezpečné cestě do Mordoru, kde má zničit mocný prsten, již docházejí síly, jeho přítel Sam mu vždycky pomůže. Třeba vyprávěním o dobrodružných příbězích, které poslouchali jako děti a jež byly o lidech, kteří „měli spoustu možností, jako my, obrátit se zpátky – jenomže to neudělali. A kdyby to byli udělali, tak bychom se to nedozvěděli, protože by se na ně zapomnělo.“ 
My křesťané sledujeme fantastické dobrodružství. S Ježíšem ani nemůže být jiné. Vyprávějme si o tom!

Text pro iZIDOOR