Dívám se na Tebe, Maria.

Dívám se na Tebe nenápadně, poočku, paní. Nedovedu si to vlastně představit. Umřel mi děda, ale tak, že jednou jsme u něho byli, a při příští návštěvě už – nebyl doma. Jen posmutnělá babička. To jsme byli ještě malí. Řekli nám, že odešel k otci. Až o mnoho let později jsem pochopil, že umřít znamená odejít k otci s velkým O. Ano, ano, jeho Bůh je můj Bůh, to je úžasné. A ty nadějeplné přísliby na shledání…
Teď jsem zmatený. To má jako všechno skončit? Smrt, a ještě ke všemu tak potupně, na kříži? Vypadalo to všecko dost dobře. Vždycky tak nějak byl Tvůj syn laskavě, ale jistě krok před těmi, kteří říkali, jak se musí chovat věřící člověk. Hm, když někdo umí takové neuvěřitelnosti, že jedním slovem uzdravuje jednoznačně slepé a navždy zmrzačené, to mu jako mám říkat, že to nemá „provozovat“ v sobotu? Truhlíci, někteří ti farizeové. Přitom jsou vzdělaní a zbožní, to ano. Asi jen nějak zaspali dobu. Čas milosrdenství.
Ale jinak to bylo všecko doteď tak okouzlující, tak nadějeplné! Co se děje teď, je divné. Nespravedlivé. Pilát, Kaifáš a tak. Zaslechl jsem, že prý těm svým Tvůj syn řekl, že se to musí stát! Musí? Copak tomu Ti chlapi rybářští rozumí? Ty to chápeš?
A Ty jsi bledá, ale klidná. A ty Tvoje oči… Teď se namáhavě zvedl a Jeho oči se na chviličku setkaly s Tvými. Ne, nezdálo se mi to! Oči lásky. Oči vás dvou, které vědí. Ale co vědí?

Jestli ho opravdu zabijí, tak to bude trapas a bída, bída! Na to nemám žaludek. Ach jo. A on po dalším pádu vstává, těžko vstává, achich, a přece tak laskavě, tichým hlasem mluví k plačícím ženám, které vědí, co to je přijít o třetí dítě, co to je práce, než je člověk vychová a jak je všechno na tomto bolavém světě nejisté.
Jde dál. Je v něm pořád něco královského, i v tom shrbeném postoji, i v té krvi. Já mu chci věřit, věřit, co říkal o svém Otci, o nás, kteří se k němu hlásíme, tolik chci! A chci to teď pro jedinou skutečnost: vidím, že mu věříš i Ty. Děkuji Ti, Maria. Jestli Ty to zvládneš, zvládnu to i já. Jsem s Tebou a s ním!